Změna bydliště na Halloween a kluci na lyžích

Tak už si lebedíme v novém bydlení. Přesun z 11^th Ave na 8^th Ave proběhl hladce /ono stěhovat těch pár švestek co tady všichni máme zase není takový problém/ a teď už nám zbývá jenom doladit pár věcí jako je:

• vyřešit topení /19°C sice není životu nebezpečná teplota, ale mě osobně zmrzlý nos a ledové ruce trošec vadí/
• sehnat nějaký ten nábytek /což znamená mít celý den otevřený craigslist.ca a sledovat inzeráty na free nábytek, totální vychytávka, kolikrát nevěřím, co lidi nabízejí zadarmo - už jsme si opatřili mikrovlnku i televizi - ke které mimochodem nemáme kabel, ale zrnění taky dobrý/
• dohodnout se na úklidu /nejaktivnější byl Jakub, který hned první den vedle dveří na těžce přehlédnutelné místo nalepil po domácku vyrobené ukázovátko, které bude každý týden mířit na jedno z našich jmen a tento "dobrovolník" pak musí jednou za týden vypucovat koupelnu a jednou za dva týdny se svojí dvojičkou uklidit byt; samozřejmě tak aktivní jak bychom si všichni přáli už nebyl, a ručičku umístil na místo jemu dalece vzdálené, tudíž míří na jméno...zkuste si tipnout...jj jsem to já/

Jestli někdo nezaregistroval 31.října Haloween, tak věřte, že tady by se vám to stát nemohlo. Večer plno dětiček pobíhajících po ulici, chodících od domu k domu v neuvěřitelných maskách a na tisíc dospěláků vesele se pohybujících Downtownem /centrem/ do pozdních nočních hodin, kteří vás neustále svými kostými překvapovali a přesvědčovali o tom, že kreativitě se meze opravdu nekladou.


Včera jsem vyzvedla druhý díl dodávky sportovního zařízení, které si kluci objednali na netu. Večer měli z nových věcí takovou radost, že se všichni oblékli do zimních věcí, které si zde pořídili na hory, nazuli lyžáky, zacvakli lyže a pózovali před čočkou foťáku jedna báseň :)

Zase prší...

Tak mám za sebou asi 100 rozeslaných e-mailů s životopisem, obešla jsem pár kaváren a restaurací, ale zatím po mě do doslova a do písmene neštěkne ani pes. Hrozně deprimující. Věta "Response to your job advertisement" mě bude v noci budit snad dalšího půl roku.

Zvolna dostavující se pocit méněcennosti ze všech sil usudávám v koutě duše a snažím se zachovat chladnou hlavu. Občas si před očima představuju velký transparent s nápisem: "Don't worry, be happy".
Navíc se snažím už 3 dny zařídit mobil od Koodo, bohužel tato mobilní síť chce mít všechno podchycené a pokud tady nebudu déle jak 3 týdny, žádný mobil od nich neuvidím.

Jediné z čeho můžu mít radost je nové konto u Vancity, místní banky, které ovšem zatím zcela postrádá význam, jelikož mi tam momentálně nebudou chodit žádné peníze :) slečna Rossy však byla hrozně milá, skvělou angličtinou mi všechno vysvětlila, zajímala se o naši zemi a dokonce na mě vybafla českou větu: "Mám málo penízků", která mě poslala do kolen. Co jiného by ji taky Čech mohl naučit :D

A co se týče transportu skrz Vancouver, přestože se mi kluci pořád smějou, že se tady ztrácím, má orientace se začíná pomalu, ale jistě zlepšovat. Ano, pravdou je, že denně nachodím pár těch kilometříků navíc, ale ve zdravém těle, zdravý duch přeciš!

Mezi rozesíláním e-mailů měním vzhled blogu, protože se jaksi nemůžu rozhodnout, který se mi líbí nejvíc, tak se nedivte :)

Vancouverem

Víkend plný lelkování bohužel skončil a mě nezbylo nic jiného, než se teple obléci a začíti zařizovat věci nezbytné pro pobyt ve Vancouveru. Což vlastně v první řadě znamená najít si práci. A že to je a bude docela dost tvrdý oříšek ... desítky odeslaných životopisů bez odpovědi mluví za vše.

Dneska dopoledne jsem se konečně rozhoupala ke svému prvnímu pohovoru. Jednalo se o pracovní sílu pro zimní olympijské hry. Vyplnit formulář byla hračka, což se o pohovoru samotném bohužel říci nedá. Spolu se mnou pohovor absolvoval Kanaďan v nejlepších letech, z kterého sebevědomí doslova čišelo do všech světových stran. Kanaďanka, která brilantně zvládala otázky slečny vedoucí pohovor, a pak tady jeden Asiat, který toho rozuměl ještě méně než já, ale prodat své schopnosti uměl mnohem lépe.

Komplex méněcennosti, který se po pohovoru dostavil, jsem se rozhodla vstřebat procházkou po "centru" Vancouveru. Samozřejmě aby byla větší sranda, baterka ve foťáku se rozhodla dát si šlofíka, než ji znova napumpujem energií, takže je to jenom taková malá ochutnávka krásného kanadského podzimu (Picasa).

A propos k víkendu. Skoukla jsem zimní statidon University of British Columbia, kde byli kluci hrát hokej a venku jsem měla tu čest na vlastní oči vidět ragby. Musím konstatovat, že sport je to jistě zajmavý, pravidla jsem však nepochopila ani po půlhodině sledování týpků válejících se na zemi i po sobě navzájem :)

Let

Den před odletem byl samozřejmě, jak se dalo čekat, docela hektický. Na poslední chvíli vyřizování plné moci a to ani nemluvím o tom jak probíhalo balení. Barča by mohla do puntíku vylíčit situaci, a propos Baru, díky za podporu, ani netušíš, jak mě to podrželo ;) Nakonec jsem to ale zmákla docela brzo, sbaleno v 11 večer a do 12 jsem se se slzami v oku loučila s věcmi, které jsem bohužel musela nechat doma a zredukovat bagáž na požadovanou váhu 2x23 kilo. To, že jsem nevzala svoji oblíbenou modrou dečku, která mi celý rok poslušně sloužila na kolejích mě o to víc mrzí, když jsem zjistila, že v letadle dostanete úplně stejnou, akorát s nápisem „Don’t remove from aircraft“ („Neodnášejte z letadla“). Takže snad mi Radža odpustí, že nevyslyším jeho proseb (napsaným velkým hůlkovým písmem, abych to náhodou nepřehlédla) a „až se nikdo nebude dívat“ deku ani polštář NEodcizím, jelikož se tady první den nenechám zavřít :)

S těžkým srdcem jsem pár sukní, triček a kalhot uschovala zpátky do skříně a ve 12 zalehla. Veřejně bych chtěla vzdát holt Vaškovi, který se dokázal takhle sbalit do Austrálie a vlezl se do 20kg!!!

Na nervy jdoucí vyzvánění budíčku, které se už asi 2 měsíce na mobilu chystám změnit, jenom prohloubilo depresi z brzského vstávání. Vypucovat zoubky, omýt ksichtík, dobalit poslední důležité zbytečnosti rozloučit se s tatínkem a rychle směr Vídeň v doprovodu velkého bratra a ustarané maminky.

Kupodivu, jak už jsem zjistila při odletu do Řecka, mezinárodní letiště v hlavním městě našich rakouských sousedů není moc velké, orientace tedy poměrně jednoduchá. Na palubu letadla, které mělo namířeno do Düseldorfu, jsem se dostavila v čas a bez tlačenice. Bohužel velcí páni z řídící věže povolili odlet se 40 minutovým zpožděním, takže v Německu jsem musela proběhnout nekonečně dlouhou chodbu z gate B01 na gate C37.

Milá paní na check-inu mi rezervovala místo u okýnka, navíc bez spolupasažéra, takže jsem se pohodlně mohla rozvalit přes dvě sesadla. Cestou jsem mohla obdivovat nádhernou krajinu Grónska, která ve mně opravdu vyvolávala respekt. Sice jsem vypadala jako Japončík v Evropě, když jsem div čočku foťáku nerozbila o okýnko, ale co už. Kdo se může pochlubit tím, že viděl nedotčenou, tunami sněhu pokrytou krajinu tohoto krásného ostrova. Fotky budou na netu, určitě se s tímhle zážitkem ráda podělím ;)

14.35 pilot profesionálně přistál na asfaltovou plochu Vancouver International Airport a já poprvé vkročila na kanadskou půdu, rovnou směr pasová kontrola (přitom zalhala oficiálním úřadům a zamlčela štanglu lovečáku) a imigrační oddělení. V příletové hale mě kromě kluků čekal i podomácku vyrobený transparent s mým jménem, kterého jsem si samozřejmě absolutně nevšimla.

Welcome!

Srdečně vítám všechny známe i neznámé, kteří ať už záměrně či náhodou zabrousili na můj blog, jakožto do místa, které má poskytnout zázemí pro záznam zážitků z cesty mého malého ega do velkého města.

Zpočátku jsem o blogu vůbec neuvažovala, jelikož nejsem příliš technicky zdatná, google však nabídl natolik jednoduché ovládání, že jsem jsem ho k radosti mých bližních, mohla akceptovat a vytvořit tak cestu, která mi umožní jednoduchým a rychlým způsobem informovat kohokoli, kdo o tyto informace stojí.

Místo činu: Vancouver, 49°15' severní šířky, 123°08' západní délky

Důvody za kterými stojí rozhodnutí vydat se přes oceán, jsou buď naprosto jasné nebo naprosto splývají v mlze opojení mého bleskového rozhodnutí, takže sama ani nedokážu rozumně posoudit zdali jsem se opravdu vydala správným směrem, nebo jenom bloudím křečovitě svírajíc kompas, jehož řučička se stále nemůže zorientovat na ten správný sever.

Rozhodnutí padlo 9.9.2009, náhoda (nebo osud?) nejspíš toužila, aby se mi tohleto datum dobře pamatovalo. Oběhat úřady a zažádat o vízum na kanadské ambasádě nebylo nic náročného, podat žádost o přerušení studia taky ne, ale přiznat musím, že s oficiální návštěvou útulné kanceláře naší referentky se mi přece jenom trochu sevřelo srdce. Banda mi bude chybět a doufám, že na mě nezanevřou ;)