Let

Den před odletem byl samozřejmě, jak se dalo čekat, docela hektický. Na poslední chvíli vyřizování plné moci a to ani nemluvím o tom jak probíhalo balení. Barča by mohla do puntíku vylíčit situaci, a propos Baru, díky za podporu, ani netušíš, jak mě to podrželo ;) Nakonec jsem to ale zmákla docela brzo, sbaleno v 11 večer a do 12 jsem se se slzami v oku loučila s věcmi, které jsem bohužel musela nechat doma a zredukovat bagáž na požadovanou váhu 2x23 kilo. To, že jsem nevzala svoji oblíbenou modrou dečku, která mi celý rok poslušně sloužila na kolejích mě o to víc mrzí, když jsem zjistila, že v letadle dostanete úplně stejnou, akorát s nápisem „Don’t remove from aircraft“ („Neodnášejte z letadla“). Takže snad mi Radža odpustí, že nevyslyším jeho proseb (napsaným velkým hůlkovým písmem, abych to náhodou nepřehlédla) a „až se nikdo nebude dívat“ deku ani polštář NEodcizím, jelikož se tady první den nenechám zavřít :)

S těžkým srdcem jsem pár sukní, triček a kalhot uschovala zpátky do skříně a ve 12 zalehla. Veřejně bych chtěla vzdát holt Vaškovi, který se dokázal takhle sbalit do Austrálie a vlezl se do 20kg!!!

Na nervy jdoucí vyzvánění budíčku, které se už asi 2 měsíce na mobilu chystám změnit, jenom prohloubilo depresi z brzského vstávání. Vypucovat zoubky, omýt ksichtík, dobalit poslední důležité zbytečnosti rozloučit se s tatínkem a rychle směr Vídeň v doprovodu velkého bratra a ustarané maminky.

Kupodivu, jak už jsem zjistila při odletu do Řecka, mezinárodní letiště v hlavním městě našich rakouských sousedů není moc velké, orientace tedy poměrně jednoduchá. Na palubu letadla, které mělo namířeno do Düseldorfu, jsem se dostavila v čas a bez tlačenice. Bohužel velcí páni z řídící věže povolili odlet se 40 minutovým zpožděním, takže v Německu jsem musela proběhnout nekonečně dlouhou chodbu z gate B01 na gate C37.

Milá paní na check-inu mi rezervovala místo u okýnka, navíc bez spolupasažéra, takže jsem se pohodlně mohla rozvalit přes dvě sesadla. Cestou jsem mohla obdivovat nádhernou krajinu Grónska, která ve mně opravdu vyvolávala respekt. Sice jsem vypadala jako Japončík v Evropě, když jsem div čočku foťáku nerozbila o okýnko, ale co už. Kdo se může pochlubit tím, že viděl nedotčenou, tunami sněhu pokrytou krajinu tohoto krásného ostrova. Fotky budou na netu, určitě se s tímhle zážitkem ráda podělím ;)

14.35 pilot profesionálně přistál na asfaltovou plochu Vancouver International Airport a já poprvé vkročila na kanadskou půdu, rovnou směr pasová kontrola (přitom zalhala oficiálním úřadům a zamlčela štanglu lovečáku) a imigrační oddělení. V příletové hale mě kromě kluků čekal i podomácku vyrobený transparent s mým jménem, kterého jsem si samozřejmě absolutně nevšimla.