Štědrý den a svátky vánoční v kanadském podání

Tak jestli někdo trvdí, že Vánoce jsou svátky klidu a míru, teď už vím 100%, že u někoho ten klid a mír zrealizovat prostě nejde.

Polovinu dárků jsem sháněla den před štědrým dnem a jelikož Radžovi Balantainka s Colou zachutnala na návštěvě bývalého šéfa až moc, návrat v brzkých ranních hodinách domů čtyřiadvacátého naše plány trochu rozhodil. Nakonec však vše dobře dopadlo a v rohu se nám už dopoledne tyčil neuvěřitelně huňatý voňavý stromeček (Jakub říká, že je to jedle a jelikož botanické znalosti by jste u mě hledali jako jehlu v kupce sena, budu mu věřit :) a náš vánoční kapřík (v podání skoro 2kilového lososa) byl naporcován nejlepším porcovačem v širokém okolí :) ano ano, mnou, vypadal skoro jako kapr, akorát mi Radža zakázal nechávat na těch plátcích ryby lososí ploutve, což je škoda, vypadalo to docela dost komicky :) Matěj dopoledne ukuchtil vynikající bramborový salát a Jakub ozdobil stromek po domácku vyrobenými ozdobami, které vnáší do našeho obydlí kouzlo staré české tradice, což nesmírně oceňuji :) A pak se šli projít s pár Čechy do Queen Elisabeth Parku, kde udělali vlastenecké fotky v českých dresech, zatímco já s Radžou jsme napravovali resty z minulých dní.

Více foto viz fotogalerie Piccasa

Trochu pozdě, ale přece, po 7 hodině večerní, kdy vy už jste dávno trávili vánoční chody v bříšku a vstřebávali poslední nadšení z vánočních darů, jsme my tady ve Vancouveru usedli ke stolu a zahájili první Vánoční večeři, která se konala mimo teplo našeho opravdového domova. Každý z nás jistě jako já vzpomínal na své nejbližší, Matěj si tyto kanadské vánoce snažil co nejvíc přetransformovat na české a celou dobu nám tvrdil, že jí kapra a ne lososa :)

Mě připomělo domov rozdávání dárků, které bylo letos zase na mě (jako na nejmladším členovi naší čtyřky). Ježíšek, který to měl letos opravdu daleko, byl poměrně štědrý. Teda u mě dost na to, abych mohla veřejně prohlásit, že zase tak hodná jsem snad nebyla a nějakou náhodou musel do mé ponožky omylem přihodit dárky i Santa! Jakubovi Santa nadělil pěknou zásobu knížek, dokonce i čtenářský deník, aby v těch přečtených dělech měl pořádek, Matějovi zase krásnou černou kytaru, takže nadobro skončily tiché poklidné večery. Myslím, že Radžovi udělal největší radost slamněný klobouk ve kterém vypadá ještě větší proutník než normálně. Mexickému kamarádovi Xavierovi jsme nadělili kvalitní pití a kyblík, pro případ nevolnosti, která se mu takhle jednou nečekaně dostavila na naší párty.

Večer štědrý jsme štědře zakončili v hospůdce v centru, ale to už je vyprávění s hvězdičkou :D, které zní mnohem lépe v osobním podání, než takhle neosobně neobratně amatérsky popsáno na mém blogu :)

Svátkům vánočním vládlo lelkování,noční lyžování na Cypress a prohlídka jednoho z mnoha jezer Vancouveru (foto viz Picasa).

Merry Christmas

My sháníme posledních pár švestek, které nám chybí k tomu, abychom si vytvořili krásnou vánoční atmosféru (Jakub zdobí stromeček, Mates kuchtí salát, Radža lítá s dárkama a já tak nějak různě polítávám a vlastně nedělám nic - jelikož nemám váleček a vykrajovačky, ale těsto už mám, takže snad to cukroví dneska bude :) chi) zatímco vy v ČR už baštíte kapříka, přidáváte si bramborového salátu nebo dychtivě rozbalujete dárky! Tak všem přeji šťastné a veselé prožití svátků vánočních!Ať je ten Štědrý večer opravdu štědrý ať už si přejete cokoli a vánoční noc tak krásně tajuplná a magická jak popisují sbírky lidové slovesnosti!Protože jenom ty nejlépe pamatují tyto časy plné lásky a štědrosti, bez spěchu a nervozity :)

Zásilka doručena!

Jupíííí!!! Balíček došel!!! A teď mě zahřívá u srdíčka kousek domova! Třikrát hurá, dnes pro změnu všem poštám!

Pár tecnických informací: balík byl odeslán 3. prosince ve čtvrtek, projel po pozemních komunikacích českých i kanadských, proletěl se vzduchem a přesně po 2 týdnech cestování dorazil na místo určené k rukám adresáta (tzn. ke mě) :) teda až poté co jsem si vystála nekonečnou frontu na poště.

Hlavním důvodem proč jsem si vyžádala malý pozdrav z domova, byly zapomenuté kartičky Osadníků z Katanu, což je naprosto bestovní hra, kterou jsem darem dostala od judistů (kterým hrozně moc děkuju!). To jsme se tak jednou navečer všichni sešli doma a padl návrh si zahrát, když už jsem to tady těch 8500 km vezla :). Jelikož to bylo zrovna v období, kdy ještě s námi trávila čas japonka Maiko, musela jsem pracně vysvětlovat pravidla nejen v češtině, ale i v angličtině (a úplně jsem se u toho zapotila). Když jsme však obeznámeni s pravidly chtěli hru zahájit, s hrůzou jsem shledala, že nemám půlku kartiček (samozřejmě zákon schválnosti zafungoval výtečně - chyběly ty nejdůležitější, které nahradit nemůžu :) Tudíž jsem se hnedka druhým dnem obrátila na mou šikovnou mamču a určitě nemám čeho litovat :) v balíku jsem totiž našla kromě kartiček spoustu dalších užitečných věcí (dokonce i svetry, které jsem omylem nechala doma a které jsem tady hrozně postrádala :D). Mamča mě prostě zná a ví co mě potěší (zase můžu dlabat po večerech tatranky :)


Zasílám tisícero díků do střední Evropy ( z Canady do Kanady :) a hubičku pro mamču navrch!

Klapka Cypress Mountain podruhé!

Ano ano, jak už název napovídá, volné pondělí jsem opět využila k výletu do hor, i když se dá říct, že jsem k tomu jako hloupá k houslím přišla. Jelikož celé pánské osazenstvo vydělávalo v pondělí penízky zprvu se zdálo, že moje oblíbené pondělí ráno proležím v posteli a odpoledne prochodím městem konečně prolézt ty bezva obchoďáky a večer si splním jeden ze svých snů a podívám se do obchodů typu Dior, Louis Vuitton, Versage a podobně a budu koukat na ty velké prostory ve kterých budou dva páry bod, tři kabelky, čtyři trička, svetr a kalhoty v celkové hodnotě dosahující snad milion dolarů a budu se hrozně tvářit, že na to mám.

Když jsem však v neděli večer dorazila z práce můj plán na pondělí už zcela vyšperkoval Radek a můžu vám říct, že žádný Versage na seznamu nebyl. Zajezdit si na kanadských kopečcích byl skvělý nápad, který však měl jeden háček. Měla jsem jet sama a ještě k tomu autem!!! Radek totiž koupil Dodge kvůli práci a jelikož ho potřeboval odzkoušet, tohle byla skvělá příležitost jak ho potrápit a zkontrolovat jestli nekoupil zajíce v pytli. Můj nesouhlas nebyl brán v úvahu a tak mi nezbylo nic jiného než sebrat odvahu, mapu, klíčky od auta a pořádnou dávku Nutelly na uklídnění a vydat se směr Cypress Mountain. Naštěstí infrastruktura ve Vancouveru je na vedena na jedničku a i takový amatér jako já může zdárně bez problémů dostát svého cíle :) Na parkovišti jsem naštěstí nikoho nepřejela (ani týpka "parkmena", který mě navigoval a stál nebezpečně blízko mému vozu :D) a dokonce jsem se postavila jako podle pravítka! Trochu legrační byl pohled na třídveřák, do kterého se nasáčkovali 4 asiati i s výzbrojí, stojící vedle velkého dodge se kterým přijela jedna slečna :D

Mrzlo až praštilo, počasí však nádherné, tak jsem si slíbila, že po pauze projedu všechny trasy a nafotím co budu moci. Navíc jezdit sám na lanovce má nespornou výhodu - spousta lidí se s vámi dá do řeči, mohla jsem si tedy konverzací vylepšovat své chabé znalosti angličtiny. Vybavena fotoaparátem jsem po svačince vylezla ven z vyhřáté budovy a co čert nechtěl...venku se zatáhlo. Což by ani tak nevadilo, fotit se dá i bez sluníčka, ale ta mlha, která obklopila celé okolí se dala doslova a do písmene krájet! Naivně jsem vyjela na nejvyšší bod v domění, že oblafnu přírodu a vyjedu nad tento hustý bílý oblak (ve škole tomu říkali inverze), bohužel místo oblafnutí jsem se dostala do epicentra. Sedící osamělá na lanovce a vidící z páru sedícího přede mnou pouze nejasný obrys, padl na mě náhle dosti tísnivý pocit a já musela sebrat všechnu sílu, abych z lanovky vystoupila, jelikož jsem měla sto chutí na ní zůstat a jezdit tak dlouho, dokud mlha neopadne. Rozhodla jsem se tedy sjet dolů a vydat se domů. Kanadské pahorky jsou však pro lyžaře zkušené, což znamená dosti příkré! Závratnou rychlostí jsem se řítila dolů, snížená viditelnost mi však zatajila malinký srázík do kterého jsem vletěla jako bych měla křídla, bohužel jenom jako. Usilovně máchat rukama posléze ani nohama nepomohlo a já dopadla celou váhou (a že kurňa není málo) pěkně na zadeček. Naštěstí to nebylo nic vážného, jenom si teď nemůžu sednout ani na záchodové prkýnko!!!

Sportu zdar!

Vancouver téměř z perspektivy ptačí a po letech zase na bruslích

Wow!!! Třikrát hurá našemu novému internetu!!! Po nekonečných peripetiích s našim internetovým připojením konečně můžeme navázat spojení s ostatními :) a já konečně můžu v klidu upgradovat svůj imaginární šuplík mých zážitků a myšlenek. Bohužel můj příspěvek odpozdila smutná zpráva z domova, která mi vycucla veškerou náladu psát o našich zimních radovánkách.

Největším zlepšovákem mé nálady je poslední týden počasí. Obloha bez mráčku, zasněžené vrcholky okolních hor, ale hlavně mrzne až praští. Troufám si tvrdit, že ani rtuť v teploměru to nedává a zcela zamrzla :)

Tudíž byl by hřích nevyužít pondělního volna a nejet s klukama prosvištět kanadské kopce na prknech (ať už dvěma nebo jednom). Pro lyžovačku vybrali kluci Cypress Mountain jakožto jedno z míst konání Olympijských her ve Vancouveru - Snowboard, U rampa a Freestyle Skiing. Už bylo opravdu načase protáhnout tělo a vyzvednout permici - jako poslední samozřejmě, kluci už tam jsou jako doma. Holt, někdo pracuje i o víkendu.

Nos jako kus ledu, tři vrstvy svetrů, dvě vrstvy rukavic, k lanovce jsme skoro přimrzli, ale úsměv na tváři nám nic nevzalo. Na vrcholku jsem se pokochala výhledem na Vancouver a pak už jsme si to svištěli hlava nehlava zpátky dolů a tak pořád dokola. Bohužel Matějovi při jízdě prasklo vázání, takže mu nezbývalo nic jiného, než nás chvíli pozorovat na kopečku a pak stopnout někoho, kdo jede směr Vancouver. Snad se mu to podaří vyreklamovat "as soon as possible"!!!

Taky se musím zmínit o ledovém kluzišti pro veřejnost, které je v centru na Robson St. Kluci sice byli mírně znudění, jelikož je jako zapálené hokejisty opravdu nebavilo jezdit pořád dokolečka, ale zato já jsem na tom byla přesně naopak. Byla jsem nadšená a přitom jsem zavzpomínala na náš třinecký stadion, kde jsem se učila ovládat jízdu na ledě. Skutečnost, že jsem na ledě skoro vrazila do našich známých je mi důkazem, že Vancouver opravdu zase není tak velký, jak mi připadal v čase příjezdu :)

Týden bez internetu

Začnu tím, že se omluvím všem, kteří v poslední době očekávali nový příspěvek a žádný nenašli. Bohužel wifi na kterou jsme napojeni tak trošku neoficiálně nám někdo odstřih, takže si musíme počkat na svůj vlastní internet, který nám ovšem zapojí až 3. prosince. Snad to nějak doklepem ty 3 dny, už se pomalu začínají dostavovat abstinenční příznaky.

Nejdůležitější věcí, která dost rozbouřila poklidné vody našich monotónních dní byla menší bouračka. V neděli minulý týden se Matěj, Kuba a jeho japonská přítelkyně Maiko vydali znovu do Cypress Mountains protáhnout tělo lyžovačkou, bohužel stačili ujet pouze pár bloků. Kanadská černoška svou pekelnou jízdou zkřížila cestu našemu vanu a ač Matěj dělal co mohl, menší srážce se nevyhl. Naštěstí nejhůře dopadlo autko - momentálně je nepojízdné (a Radža musí využívat MHD chi), takže všichni vyvázli z nehody živí a zdraví, Matěj navíc neztratil nic ze svých sil, neváhal a ihned vyběhl za týpkou, když se pokusila ujet. Dokonce ji chtěl vytáhnout z auta (a dát ji co proto :) nevím, nebyla jsem tam, tlumočím co jsem slyšela od ostatních :), bohužel tělesné proporce (viz fotos) mu to nedovolily a tím rozhodně nechci říct, že by neměl dost sil. Ono jenom není tak úplně jednoduché se vtěsnat do sedadla pro jednoho, když naše pozadí při sedu zabírá prostor sedadel tří. A dá samozřejmě práci se z něj také dostat ;) Navíc slečna neměla pojištění, takže kdoví, kdy uvidíme finance nebo opravu auta, které pokryjí újmu, kterou způsobila.
Její auto však mnohem hůř než naše, takže vlastně můžeme být rádi. Ten nárazník třeba vůbec není náš, ale její!!!

Mám ale i dobrou zprávu. Konečně jsem si byla pyšně proplatit svůj první šek do banky. Nejhorší je, že až zaplatím nájem, jídlo, lístky na olympiádu, aj, z šeku mi nic nezbude. Měla jsem si ho aspoň vyfotit...

Už pár lidí lamentovalo nad tím, že jsem zatím nepřidala žádné pořádné fotky Vancouveru. Tak bych chtěla jenom vysvětlit, že to není tak jednoduché, když sedm dní v týdnu prší :) ale nedávno jsem se rozhodla něco udělat pro mé tělo, otlačené od matrace a gauče, vynechala MHD a šla do práce pěšky. Po cestě jsem zdokumentovala kanadskou architekturu, která je docela bláznivá, tak hodím na net pár fotek.

Metro • Vancouver • Wednesday • November 18, 2009

Tak jako v každé správné metropoli i ve Vancouveru mají svoje Metro.

Můj nejoblíbenější denní tisk /že by to bylo tím, že se noviny rozdávaj zadarmo?/ se stal pro mne ještě prestižnějším, 18. listopadu, kdy jsem v novinách našla článek o výročí Sametové revoluce v České Republice.Teď už na něj nedám dopustit!

Třikrát hurá revoluci jejíž samet ušetřil životy utlačovaných českých lidí komunistickým režimem a vnesl do tehdejšího Československa demokracii a svobodu slova! :D

Ve zkratce volně přeloženo:

"Praha vzpomíná"
Tisíce lidí včera pochodovalo skrz Prahu, aby si připoměli protesty studentů před 20 lety, které přerostly v přílivovou vlnu, která smetla komunistický režim, ve kterém se tehdejší Československo nacházelo.

Sametová revoluce, 17. listopadu 1989 začala ohnivými proslovy na universitě, které inspirovaly tisíce studentů k pochodu na Václavské náměstí. Když se setmělo, policie těžce zakročila ubíjením protestantů a zraneněním stovky lidí. Nezlomný dav v následujích dnech demonstrantů skandujících "Už jste ztratili" /tohle nevím jak přeložit správně/ rostl jako houby po dešti.

Měli pravdu. Po pádu berlínské zdi a komunismu v regionu 10. prosince mělo Československo novou vládu.

Skutečnosti, které nás odlišují

Tak jsem dneska celou směnu v práci přemýšlela nad tím (ne že bych tam neměla co dělat ;) , že jsem vlastně nesplnila jeden z nejdůležitějších bodů, které jsem si stanovila při tvorbě tohoto blogu.

První týden mého pobytu v zámoří, kdy jsem se cítila jako Alenka v říši divů, jsem musela vstřebávat milióny kanadských zvyků, obyčejů, pravidel psaných i nepsaných a nejrůznějších odlišností, které pro mě, jako Evropanku, byly naprosto nové, dosud nepoznané. A každým dnem jsem si říkala to samé: "fíííha, tak to musím napsat na web". Ale jak už to tak bývá, pomalu se sžívám se vším rozdílným a to "zvláštní" se pro mě stává úplně "normální", takže vlastně má potřeba informovat Evropany o neevropských zvyklostech pomalu ubývá na síle.

Thank you (Děkuji)
Ano ano, všichni tuhle frázi známe, všichni ji používáme, celý život od doby kdy se ji naučíme vyslovit. Ale troufám si říct, že v počtu vyslovených poděkování za den jsou Kanaďani v neuvěřitelné přesile. Děkuje se zde při každé příležitosti. Pravdou je, že mi to občas přijde přehnané, upřít jim však nemůžu skutečnost, že tohle magické slůvko (spolu s prosím) vytváří rozhodně lepší ovzduší pro mezilidské vztahy, ať už se jedná o přátele nebo o lidi, kteří se setkali poprvé v životě. Nemohla jsem zakrýt překvapení, když jsem poprvé odcházela z práce a zjistila, že všichni z personálu si děkují. Ale co mě nejvíc dostalo, bylo děkování řidiči za svezení v autobuse. Vystupuji na poslední zastávce a pravidelně pár lidí při výstupu zakřičí Thank you!

Máslo
Zvláště pak to burákové. Vždycky jsem chtěla tuhle americkou nezbytnost vyzkoušet, častokrát jsem si představovala jak asi chutná tak neobvyklá kombinace másla a arašídu. S klasickým čerstvým máslem, které můžu jíst po kilech to sice nemá nic společného, chutná ale opravdu skvěle. Kdo zkusil možná nebude souhlasit, myslím, že chuť je pro nás lehce neobvyklá, já si ho však zamilovala a tlustá vrstva na bagetě mluví za své (nejlepší je to završit další tlustou vrstvou nutelly - moje každodenní snídaně, která se snad nezměnila od doby, co jsem tady přjela). Takže drahá maminko, nic se neboj, můj denní příjem kalorií daleko převyšuje ten optimální ;)

Co se týče klasického másla nebo margarínu, zde jsem narazila na jednu kuriozitu. Prakticky je to surovina stejná jako u nás, ale běžné je, že je slaná. "Unsalted" (neslané) máslo jsem hledala v boxu dobrých pět minut a to jsem se nakonec musela spokojit s dvěma druhy.

Doprava
K migraci z místa na místo zde můžete využít Skytrain (obdoba metra) nebo autobus. Takže v celku nic odlišného. Novinkou však pro mě bylo řídit naše autko s automatickou převodovkou a tisíce značek, které vás informují ve které dny a které hodiny můžete ulicí projet, popřípadě parkovat. A ještě jedna lahůdka. Chcete-li jet doprava a máte červenou, pokud máte volnou cestu můžete jet, aniž by jste čekali na zelenou :) docela urychlující vychytávka, ale často přemýšlím nad tím, jestli by byla aplikovatelná u nás.

Kavárny
Jestli vám někdy přijde, že hustota vietnamských tržišť v ČR je někdy větší než hustota obyvatel na kilometr čtvereční, tak věřte, že tady takto podobně mluvit o kavárnách není příliš velká nadsázka. Starbucks, Blenz Coffee, Waves Coffee, Take 5 Coffe ... někdy vyjdete z jednoho Starbucksu s kávou v ruce a než ji stihnete vypít, po cestě minete další Starbucksy, minimálně 3. Takže když nenesete v ruce papírový kyblík plný výborné kávy prostě a jednoduše nejste dostatečně in :)

Menší upgrade

Tak jsem konečně přišla na to, jak upravit tenhle blog, aby mohl přidat komentář kdokoli, takže směle kritizujte a komentujte!!!

Holt to bude chvilku trvat, než to tady vyšperkuju k dokonalosti ;)

Jak jsem poprvé prala

Kupa prádla která nezadržitelně zvětšovala svůj objem mě donutila stanout se slovníkem před naši pračku a změnit tuto kupu ve voňavou a čistou.

Jelikož do práce chodím zatím jenom odpoledne, dopoledne mám volný čas, který jsem se jednoho krásného rána rozhodla využít smysluplněji, než ho do 12 hodin proležet v posteli. Prvním čudlíkem jsem nastavila velikost prádla, druhým teplotu vody, třetím jsem rotací nastavila program, bohužel v tom jsem se moc nevyznala, takže mi nezbývalo než se spolehnout na "regular". Uvelebila jsem se do pohovky, pocucávala kafe a četla jednu z oblíbených povídek S. Kinga v anglické verzi (Breathing Method - skvělá záležitost). Zvuk vypouštění kanálu, který mi přišel neuvěřitelně blízko mě však vytrh z idylky, nedalo mi to a zvědavost mě zavedla do kuchyně. Naše dva umyvadla napouštějící se vodou, kterou naopak pračka vypouštěla mi na tváři vykouzlily dokonalý výraz zděšení. Jakub s Maiko ve škole, kluci v práci, já sama doma, bez mobilu jsem si ve vteřině vytvořila katastrofický scénář, ve kterém voda přetéká přes umyvadla do kuchně z kuchyně do chodby, z chodby do ostatních pokojů...naštěstí pračka takovou kapacitu nemá a hladina se zastavila těsně pod koncem dřezu a zvolna začla vytékat. Dopad kamenu, který mi spadl ze srdce otřásl Vancouverem a já pomalu začala přemýšlet jak tento problém vyřešíme. A taky ještě jeden problém...jakto, že voda z pračky byla úplně ledová, když jsem nastavovala teplotu!!!

Po příchodu z práce, jsem vše barvitě vysvětlila klukům a na oplátku jsem dostala dokonalý výklad vyštudovaného stavaře Radžy o nedokonalostech našeho basementu (přízemí). Kanaďani používají příliš úzké trubky na to, aby voda stihla odtékat a co se týče toho, že voda v pračce není teplá, tuto záhadu jsem o den později vyřešila sama a pustila přívod teplé vody do pračky :D

Takže sice při každém praní se nám napustí oba dřezy vodou, takže není vhodné v nich uchovávat či rozmražovat jakékoli potraviny, nevýhody alespoň trošku vyvažuje sušička, což jsem shledala jako skvělou věc, která ušetří spoustu času a místa. Největším bojem je však přežít ovzduší v malé komůrce kde sušičku máme, pže kluci si zde věší věci z hokeje a panuje zde tak neskutečný pach, který jsem v životě nezažila a troufám si s naprostou jistotou říct, že ani nezažiju. Stěžovat si sice můžu, ale to je tak všechno, pže když jsem utrousila jestli si to občas nechtějí vyprat Radža mě výrazně informoval o tom, že správný hokejista si nikdy nic z výstroje nepere, takže s ničím takovým počítat nemůžu. V tom případě musím smeknout kloboukem před všemi třemi, jelikož podle toho smradu musí být ti tři nejurputnějšími hokejisty minimálně v celé Britské Kolumbii!

Ve spárech chřipky, pracovního koloběhu a špatného signálu naší wifi

Nebudu ztrácet čas duchaplnými úvody a hned vysvětlím týdenní odmlku.

Nejdůležitější a pro mou peněženku nejlepší nová zpráva je, že jsem si našla práci. Mým zaměstnavatelem je Řek Stathi, který má roztomilou řeckou tavernu na 9th, takže popojedu 3 zastávky autobusem a za 15 minut jsem v práci. Servírky jsou jenom Kanaďanky naopak kuchyně je mix národností. Stathi kuchtí hlavní jídla, jedenadvacetiletá mexičanka Alma sekunduje Stathimu a připravuje saláty a přílohy, třiadvacetiletá Ruska Ola se stará o nádobí a tak nějak o to aby nic nechybělo, jednu holčinu z Polska jsem tam ještě nepotkala, pže ta pracuje jenom na part-time a teď jsem doplnila evropskou skupinu já.

Jelikož jsem byla nehorázně pracovně vytížená :) odložila jsem jsem blog na víkend, což se ukázalo jako chyba. V sobotu klepala na dveře chřipka, která tady všude okolo řádí (jo ta od prasátek taky, jsou toho plné noviny) já však statečně vybavena Brufenem odpracovala šichtu v práci a spěchala domů na uvítací párty, kterou kluci pořádali na počest našeho nového bydlení a příjezdu Jakubovy japonské přítelkyně Maiko, která má zde v plánu s námi strávit tři týdny. Mimo Čechů s kterými se tady stihli za ty 3 měsíce kluci seznámit nás poctili návštěvou Kanaďani, Mexičani, holky z Argentiny, Karlos z Guatemaly (který má neuvěřitelnou schopnost rozumět češtině i když česky neumí ani slovo :D), učitel Jakuba jehož národnost jsem nerozpoznala a jeho spolužačka Japonka. Snad jsem nikoho nevynechala a jestli ano, ať si to nebere osobně. Guláš, který Matěj uvařil jsem bohužel nezkusila, ale prý byl vynikající, já měla jenom bramborák (které smažil Radža a skoro všechny samozřejmě připálil, pže všichni víme, že jemu se pusa nikdy nezastaví a taky všichni víme, že chlapi prostě nemůžou dělat 2 věci najednou ;)

Fotky z naší párty buhužel nebudou, pže se záhadným způsobem ztratily z karty foťáků, což je dost škoda, ale "čo spravíme".

Naneštěstí veselení se do pozdních hodin (tedy spíše brzkých ranních - tím zase jako nemyslím do 4 do rána, mami neboj :) absolutně nesvědčilo mému zdravotnímu stavu a celou neděli i pondělí, kdy jsem si měla užívat volna, jsem proležela v posteli, dopovala se paralenem, brufenem a Radžovým čajem s citrónem a kilem medu...tedy spíše medem s čajem a citrónem. Navíc nám střihli nám z neznámých důvodů internet, takže jsem nemohla ani dát vědět do světa, jak pokračuje můj boj se zákeřným bacilem. Každopádně je mi silným soupeřem, ale doufám, že v dalším příspěvku budu moct hrdě oznámit jeho porážku ;)

Menší chybka

Poslední článek není z 31. října, ale z 3. listopadu. Článek jsem rozepsala už v sobotu, ale dokončila o 4 dny později a teď nemůžu změnit datum...teda nevím jak se to dělá :D ale ne že by na tom nějak záleželo, tato informace je jenom pro pořádek :)

Změna bydliště na Halloween a kluci na lyžích

Tak už si lebedíme v novém bydlení. Přesun z 11^th Ave na 8^th Ave proběhl hladce /ono stěhovat těch pár švestek co tady všichni máme zase není takový problém/ a teď už nám zbývá jenom doladit pár věcí jako je:

• vyřešit topení /19°C sice není životu nebezpečná teplota, ale mě osobně zmrzlý nos a ledové ruce trošec vadí/
• sehnat nějaký ten nábytek /což znamená mít celý den otevřený craigslist.ca a sledovat inzeráty na free nábytek, totální vychytávka, kolikrát nevěřím, co lidi nabízejí zadarmo - už jsme si opatřili mikrovlnku i televizi - ke které mimochodem nemáme kabel, ale zrnění taky dobrý/
• dohodnout se na úklidu /nejaktivnější byl Jakub, který hned první den vedle dveří na těžce přehlédnutelné místo nalepil po domácku vyrobené ukázovátko, které bude každý týden mířit na jedno z našich jmen a tento "dobrovolník" pak musí jednou za týden vypucovat koupelnu a jednou za dva týdny se svojí dvojičkou uklidit byt; samozřejmě tak aktivní jak bychom si všichni přáli už nebyl, a ručičku umístil na místo jemu dalece vzdálené, tudíž míří na jméno...zkuste si tipnout...jj jsem to já/

Jestli někdo nezaregistroval 31.října Haloween, tak věřte, že tady by se vám to stát nemohlo. Večer plno dětiček pobíhajících po ulici, chodících od domu k domu v neuvěřitelných maskách a na tisíc dospěláků vesele se pohybujících Downtownem /centrem/ do pozdních nočních hodin, kteří vás neustále svými kostými překvapovali a přesvědčovali o tom, že kreativitě se meze opravdu nekladou.


Včera jsem vyzvedla druhý díl dodávky sportovního zařízení, které si kluci objednali na netu. Večer měli z nových věcí takovou radost, že se všichni oblékli do zimních věcí, které si zde pořídili na hory, nazuli lyžáky, zacvakli lyže a pózovali před čočkou foťáku jedna báseň :)

Zase prší...

Tak mám za sebou asi 100 rozeslaných e-mailů s životopisem, obešla jsem pár kaváren a restaurací, ale zatím po mě do doslova a do písmene neštěkne ani pes. Hrozně deprimující. Věta "Response to your job advertisement" mě bude v noci budit snad dalšího půl roku.

Zvolna dostavující se pocit méněcennosti ze všech sil usudávám v koutě duše a snažím se zachovat chladnou hlavu. Občas si před očima představuju velký transparent s nápisem: "Don't worry, be happy".
Navíc se snažím už 3 dny zařídit mobil od Koodo, bohužel tato mobilní síť chce mít všechno podchycené a pokud tady nebudu déle jak 3 týdny, žádný mobil od nich neuvidím.

Jediné z čeho můžu mít radost je nové konto u Vancity, místní banky, které ovšem zatím zcela postrádá význam, jelikož mi tam momentálně nebudou chodit žádné peníze :) slečna Rossy však byla hrozně milá, skvělou angličtinou mi všechno vysvětlila, zajímala se o naši zemi a dokonce na mě vybafla českou větu: "Mám málo penízků", která mě poslala do kolen. Co jiného by ji taky Čech mohl naučit :D

A co se týče transportu skrz Vancouver, přestože se mi kluci pořád smějou, že se tady ztrácím, má orientace se začíná pomalu, ale jistě zlepšovat. Ano, pravdou je, že denně nachodím pár těch kilometříků navíc, ale ve zdravém těle, zdravý duch přeciš!

Mezi rozesíláním e-mailů měním vzhled blogu, protože se jaksi nemůžu rozhodnout, který se mi líbí nejvíc, tak se nedivte :)

Vancouverem

Víkend plný lelkování bohužel skončil a mě nezbylo nic jiného, než se teple obléci a začíti zařizovat věci nezbytné pro pobyt ve Vancouveru. Což vlastně v první řadě znamená najít si práci. A že to je a bude docela dost tvrdý oříšek ... desítky odeslaných životopisů bez odpovědi mluví za vše.

Dneska dopoledne jsem se konečně rozhoupala ke svému prvnímu pohovoru. Jednalo se o pracovní sílu pro zimní olympijské hry. Vyplnit formulář byla hračka, což se o pohovoru samotném bohužel říci nedá. Spolu se mnou pohovor absolvoval Kanaďan v nejlepších letech, z kterého sebevědomí doslova čišelo do všech světových stran. Kanaďanka, která brilantně zvládala otázky slečny vedoucí pohovor, a pak tady jeden Asiat, který toho rozuměl ještě méně než já, ale prodat své schopnosti uměl mnohem lépe.

Komplex méněcennosti, který se po pohovoru dostavil, jsem se rozhodla vstřebat procházkou po "centru" Vancouveru. Samozřejmě aby byla větší sranda, baterka ve foťáku se rozhodla dát si šlofíka, než ji znova napumpujem energií, takže je to jenom taková malá ochutnávka krásného kanadského podzimu (Picasa).

A propos k víkendu. Skoukla jsem zimní statidon University of British Columbia, kde byli kluci hrát hokej a venku jsem měla tu čest na vlastní oči vidět ragby. Musím konstatovat, že sport je to jistě zajmavý, pravidla jsem však nepochopila ani po půlhodině sledování týpků válejících se na zemi i po sobě navzájem :)

Let

Den před odletem byl samozřejmě, jak se dalo čekat, docela hektický. Na poslední chvíli vyřizování plné moci a to ani nemluvím o tom jak probíhalo balení. Barča by mohla do puntíku vylíčit situaci, a propos Baru, díky za podporu, ani netušíš, jak mě to podrželo ;) Nakonec jsem to ale zmákla docela brzo, sbaleno v 11 večer a do 12 jsem se se slzami v oku loučila s věcmi, které jsem bohužel musela nechat doma a zredukovat bagáž na požadovanou váhu 2x23 kilo. To, že jsem nevzala svoji oblíbenou modrou dečku, která mi celý rok poslušně sloužila na kolejích mě o to víc mrzí, když jsem zjistila, že v letadle dostanete úplně stejnou, akorát s nápisem „Don’t remove from aircraft“ („Neodnášejte z letadla“). Takže snad mi Radža odpustí, že nevyslyším jeho proseb (napsaným velkým hůlkovým písmem, abych to náhodou nepřehlédla) a „až se nikdo nebude dívat“ deku ani polštář NEodcizím, jelikož se tady první den nenechám zavřít :)

S těžkým srdcem jsem pár sukní, triček a kalhot uschovala zpátky do skříně a ve 12 zalehla. Veřejně bych chtěla vzdát holt Vaškovi, který se dokázal takhle sbalit do Austrálie a vlezl se do 20kg!!!

Na nervy jdoucí vyzvánění budíčku, které se už asi 2 měsíce na mobilu chystám změnit, jenom prohloubilo depresi z brzského vstávání. Vypucovat zoubky, omýt ksichtík, dobalit poslední důležité zbytečnosti rozloučit se s tatínkem a rychle směr Vídeň v doprovodu velkého bratra a ustarané maminky.

Kupodivu, jak už jsem zjistila při odletu do Řecka, mezinárodní letiště v hlavním městě našich rakouských sousedů není moc velké, orientace tedy poměrně jednoduchá. Na palubu letadla, které mělo namířeno do Düseldorfu, jsem se dostavila v čas a bez tlačenice. Bohužel velcí páni z řídící věže povolili odlet se 40 minutovým zpožděním, takže v Německu jsem musela proběhnout nekonečně dlouhou chodbu z gate B01 na gate C37.

Milá paní na check-inu mi rezervovala místo u okýnka, navíc bez spolupasažéra, takže jsem se pohodlně mohla rozvalit přes dvě sesadla. Cestou jsem mohla obdivovat nádhernou krajinu Grónska, která ve mně opravdu vyvolávala respekt. Sice jsem vypadala jako Japončík v Evropě, když jsem div čočku foťáku nerozbila o okýnko, ale co už. Kdo se může pochlubit tím, že viděl nedotčenou, tunami sněhu pokrytou krajinu tohoto krásného ostrova. Fotky budou na netu, určitě se s tímhle zážitkem ráda podělím ;)

14.35 pilot profesionálně přistál na asfaltovou plochu Vancouver International Airport a já poprvé vkročila na kanadskou půdu, rovnou směr pasová kontrola (přitom zalhala oficiálním úřadům a zamlčela štanglu lovečáku) a imigrační oddělení. V příletové hale mě kromě kluků čekal i podomácku vyrobený transparent s mým jménem, kterého jsem si samozřejmě absolutně nevšimla.

Welcome!

Srdečně vítám všechny známe i neznámé, kteří ať už záměrně či náhodou zabrousili na můj blog, jakožto do místa, které má poskytnout zázemí pro záznam zážitků z cesty mého malého ega do velkého města.

Zpočátku jsem o blogu vůbec neuvažovala, jelikož nejsem příliš technicky zdatná, google však nabídl natolik jednoduché ovládání, že jsem jsem ho k radosti mých bližních, mohla akceptovat a vytvořit tak cestu, která mi umožní jednoduchým a rychlým způsobem informovat kohokoli, kdo o tyto informace stojí.

Místo činu: Vancouver, 49°15' severní šířky, 123°08' západní délky

Důvody za kterými stojí rozhodnutí vydat se přes oceán, jsou buď naprosto jasné nebo naprosto splývají v mlze opojení mého bleskového rozhodnutí, takže sama ani nedokážu rozumně posoudit zdali jsem se opravdu vydala správným směrem, nebo jenom bloudím křečovitě svírajíc kompas, jehož řučička se stále nemůže zorientovat na ten správný sever.

Rozhodnutí padlo 9.9.2009, náhoda (nebo osud?) nejspíš toužila, aby se mi tohleto datum dobře pamatovalo. Oběhat úřady a zažádat o vízum na kanadské ambasádě nebylo nic náročného, podat žádost o přerušení studia taky ne, ale přiznat musím, že s oficiální návštěvou útulné kanceláře naší referentky se mi přece jenom trochu sevřelo srdce. Banda mi bude chybět a doufám, že na mě nezanevřou ;)