Český pozdrav z Vancouveru a slovenská diskotéka

Stanley Park, čtvrtek leden 23. Skupinka mladých čechů pokřikujících jeden po druhém. Hodiny odpočítávají poslední minuty dne a noční odliv odkrývá balvany, které jsou přes den skryty vlnami Severního Pacifiku. V povzdálí uprostřed moře pět kruhů červeně svíticích, spojených v chorobně známý obrazec (a kousek vedle benzinka, pitná voda pro jachty, lodě, čluny a jiná plavidla - pohled na ni, uprostřed moře, mi poprvé přišel neskonale kuriózní :).

Tak přesně tento obraz se naskytl kolemjdoucím, nočním sovám, které nespí nebo neodpočívají v teple domova. Ani nevím odkud přišel prvotní impulz zorganizovat akci, při které se vyfotí všichni češi, které seženeme, u Olympijských kruhů. Myslím, že to byl výplod Matějovy vynalézavé fantazie, ale jelikož si nejsem jistá, omlouvám se předem zda-li jsem někoho urazila přiřazením tohoto skvělého nápadu nepravé osobě.

Jak pózování dopadlo můžete shlédnout na Picase. Každopádně doufám, že to nebylo naposledy a že se zase sejdem a v mnohem hojnějším počtu :)

Dva dny na to jsme se zúčastnili pravé Slovenské diskotéky, kde všichni vytvořili tak úžasnou atmosféru, tolik podobnou naší vlasti, až jsem časem zapomínala, jak daleko vlastně jsme. Přímo z práce jsem chvátala pár bloků na jih (jako tradičně jsem malinko zabloudila, ale jenom o 2 bloky, což znamená, že moje orientace se pomalu, ale jistě lepší, třeba už za chvíli nebudu potřebovat buzolu, kterou jsem dostala od Matěje k Vánocům :) Hned u vstupu jsem jako správná Češka ukecala vstup zdarma (který Radža Slovenskému bratiovi splatil štamprlí Bacardi - borovičku opravdu neměli :( a hned na to klusala k Jakubovi, který v rukou třímal neuvěřitelnou trofej. 6 litrovek famózního slovenského nápoje, toliko oblíbeného mými chuťovými buňkami - KOFOLY!!! Škoda jen, že se muselo končit už v jednu, domácí atmosféra a hity české i slovenské (včetně polky!!!) způsobily dokonalý taneční maratón.

Risk je zisk...?

Jelikož moji spolubydlící jsou kluci hraví, Jakub nedávno přinesl domů stolní hru Risk. Prý máme něco takového i u nás v české verzi, já však nikdy neměla tu příležitost tuto hru zkusit. Půl hoďky předem mě Matěj upozornil, že se to opravdu dost prožívá a že se u toho hodně křičí a hádá. Připravena na vše jsem usedla ke stolu a nechala kluky zasvětit mě do pravidel, která nejsou přece jenom nějak extra složitá, jenom té moji kebuli zabere více času, než řádně vstřebá všechny infromace. Obecně byla hra však pro všechny spíše generální zkouškou, takže se to (výjmečně :) obešlo bez větších sporů a dohadů. Příště to ale vidím na pěknou bitku o všechna území, pže první hod kostkou proměnil moje spolubydlící v kluky školního věku, kteří prožívají každou výhru i prohru ať už je jejich nebo ne.

Science World

Tak jsem zase vpadla do pracovního koloběhu, který naštěstí trochu kolísá, jelikož mám další 2 dny volno :) V restauraci se kromě dvou nových cedníků nezměnilo absolutně nic, což jenom dokazuje životní teorii mého šéfa, že změna pro život prostě důležitá není a známé heslo tvrdící opak se jednoduše plete.

Bolest v lokti malinko ustupuje, s tím mám stále trochu problém, hybnost je však den ode dne lepší. Potřebuju asi 5 cenťáků abych ruku narovnala do původní polohy a 5 cenťáků abych se dotkla špičkami pstů ramene. Což pokládám mým zkušeným NE však profesionálním odhadem za obstojné. Doba léčby je zatím o dvě třetiny kratší než před 6 lety v ČR.

Včerejším místem k prozkoumání se stal Science World, do kterého jsme se chystali už pěkně dlouho, ale nějak jsme se k tomu nedostali. Každopádně, teď vím, že to byla chyba. I když - nebo vlastně proto? - že toto místo je určeno především pro děti :) Nabízí nespočet atrakcí, kde si každý může na vlastní kůži vyzkoušet jak fungují zákony fyziky nebo si prohlédnout zblízka zajmavé živočichy a vůbec jak to má všechno příroda promyšlené. Fotky budou časem na internetu, možná je i trochu okomentuju, jestli budu v dobrém rozmaru :)

Tak jde čas ve Vancouveru

Už pár dní si lámu hlavu o čem neobvyklém, zajmavém, neobyčejném bych vlastně mohla napsat... Moje rehabilitace vesměs probíhá ležmo, u TV nebo compu takže nic extra v rukávě nemám :) ale abych zase neřekla, že nic nedělám, tak se sem tam zajdu provětrat ven nebo promasírovat ztuhlé šlachy lokte do vířivky. Taky mě napadlo, že se porozhlédnu po nějakém tom lepším jobu, buhužel po stovce odeslaných e-mailů bez odpověďi uzavírám tuto snaživou kapitolu a její znovuotevření odkládám na neurčito. V pátek se pomalu vracím do práce, za což jsem nesmírně vděčná. Nikdy bych neřekla, že se budu tak moc těšit :) Vancouverské počasí trucuje a nechce se přidat k bratrům a sestrám ze světa, kteří řádí a zasypávají nejrůznější oblasti ledovou pokrývkou. Ve městě nepřetržitě prší a na horách vlastně trochu taky. Jenom ty nejvyšší pahorky, které můžu sledovat, když se počasí na 10 minut umoudří a ustupující mlha odkryje vrcholky zasypané sněhem, které mi však připadaj tak vysoko, že tam snad lidská noha ani nevkročila :) Nevím jak je na tom Whistler, ale Cypress (kam jezdíme na lyže) už zavřeli. Za měsíc začíná olympiáda, takže krom davového šílenství, které se tady pomalu rozbíhá, nevím jestli jim ta krásná U-rampa pro borce z celého světa, která byla hotová už v listopadu, neroztaje. Hodiny nezadržitelně odpočítávají poslední měsíc do zahájení XXI. olympijských her, stále více obyvatel se šatí do svršků s logem Canady, Vancouveru nebo her, nástupiště SkyTrainu zdobí nové reklamy (v centru má Coca Cola bezva reklamy fandících Kanaďanů v nadživotní velikosti :), na autobusech se můžete kromě destinace dočíst hesla jako Go Canada Go nebo Welcome to Canada a internetový obchod s lístky se rozjíždí na plné obrátky. Něco mi napovídá, že to možná bude trošku bláznivější únor, než obvykle :)

Kanadská nákupní horečka

Jelikož teď mám spoustu času na mrhání a potloukám se městem sem a tam, občas zabrousím i na zajmavější místa než centrum Vancouveru.

Mezi svátky jsme se byli s klukama podívat na jedno z mnoha jezer - Sasamat. Na kanadské poměry je to spíše jezírko, ale taky hezké :) v létě tady můžete lelkovat a zaplavat si :) Jezero v Burnuby (což je část Vancouveru) bylo ještě menší a navíc na mě působilo dost jako odpočinková terasa v továrně. Obklopeno bylo cestami a dálnicemi, ale pár hezkých míst se tam taky našlo. Největším úlovkem však byla veverka :) Fotky najdete na picase jako vždycky.

A jak se tak zdá mým dnešním nejlepším úlovkem jsou rukavice. U příležitosti olympijských her se rozpoutalo obchodní šílenství, kterému těžko odolat. Nejrůznější oblečení a předměty s logem Vancouveru, Olympijských her, Whistleru apod. můžete najít na oficiálních internetových stránkách, ale taky v oficiálním olympijském obchodě v centru Vancouveru. Nejprodávanějším, neznámějším a nejvyhledávanějším artiklem jsou vymazlené (omlouvám se všem, ale já prostě to slovo musela použít :D) červené pletené rukavice zateplené flisem. Myslím, že jsem nedávno v Metru četla, že se jich prodalo už 2 miliony. Prostě šly na dračku, což je taky důvodem, proč jsem je tak dlouho nemohla sehnat. A to už mám na ně zálusk pěkně dlouho.

Každopádně dnes při cestě do knihovny, kdy jsem míjela obrovské billboardy s kanadskými závodníky v nadživotní velikosti, které pokrývají celou budouvu již zmíněného olympijského obchodu, něco v koutku duše mi říkalo, že bych se měla jít podívat, co mají nového (pravdou teda je, že patrně v tom žádné nadpřirozeno nebude a spíše se jedná o klasickou reálnou neuvěřitelně přitahující sílu reklamy, které odolá jen silný jedinec, a všichni ví, že já jím nejsem :). Když jsem však vešla dovnitř a spatřila neuvěřitelnou pranici v jednom koutě, samozřejmě jsem se musela připlížit blíž a ukojit potřebu zvědavosti. Za vše mohl regál s červenými rukavicemi, který zrovna naplňovali nově dovezeným zbožím. Vypukla tak mírná rvačka, kdy chtěl každý ze zákazníků tento suvenýr a ne jeden, šest či sedm párů byl podle mých výpočtů průměr. Neváhala jsem proto, vběhla mezi hlouček francouzů a jedny ukořistila. S blaženým úsměvem jsem došla k pokladnám kde se mě v zápětí zhostil trochu nepříjemný pocit. Co na tom, že si musím vystát pěknou řadu, ale čekat s jedním párem v ruce, když všichni ostatní kolem mě jich měli tolik, že jim co chvíli nějaký pár upadával na zem, byl vrchol trapnosti! :)

***2010***

Tak nám zase ten pán Čas dal pěkně najevo, že není mocnějšího vládce na tomhle světe a bez vteřinky navíc nechal přehoupnout rok 2009, který je už dávno minulostí do roku 2010, jenž netrpělivě klepal na dveře nesoucí velkou bibli nepopsaných stránek naší budoucnosti. Doufám, že jste žaludky pořádně přecpali chutnými jednohubkami a chlebíčky, kvalitními drinky (ať už alko nebo ne) a že jste do toho nového roku vkročili šťastně s úsměvem na tváři obklopeni přáteli, pže jak na nový rok tak po celý rok přeciš.

My jsme dali silvestrovskou partii Osadníků z Katanu a Pantomimy a na půlnoc odfrčeli SkyTrainem do centra všeho dění na Granville (což je něco jako Václavák, ale 3x delší). Jen co jsme vyskočili ven odbyla půlnoc a my měli tu čest potkat desítky národností vyřvávajících Happy New Year!

V brzkých ranních hodinách jsme zatrsali v docela stylovém pubu a nakonec se prošli pěkně dlouhou štreku domů (v nevědomí, že u příležitosti novoročních oslav prodloužili časy odjezdů SkyTrainu).

Takže sice opožděně, ale přece: Žádnou finanční krizi ve vaší peněžence, žádnou chřipku, která pípá, žádné utáhnutí kohoutků přinášejících důležité suroviny, žádné plastiky žertující na náš účet, budoucnost jistější než naše vláda, žádná vajíčka na tváři, spoustu titulů před i za jménem a hlavně štěstí v roce 2010!

DISlokace lokte

Současná týdenní odmlka na mém blogu výjmečně nebyla způsobena mou lenivostí či nedostačujícím signálem wifi, ale neočekávaným zraněním, které jsem si způsobila v pondělí.

Za vše může pád na snb (který byl podle mě dost krkolomný, ale Radža mě přesvědčoval o tom, že to bylo v pohodě), kterým jsem si vykloubila loket na levé ruce. Vypadá to, že nevědomky hraju celoživotní hru "Kdo si nejvícekrát vykloubí loket" ba dokonce se ji snažím i vyhrát!!!

Jako zkušená jsem už při pádu věděla, že kost si opět odskočila kamsi na výlet, takže jsem si profesionálně přitáhla končetinu k sobě, to bylo však to jediné čím jsem si pomohla. Následovalo trýznivé čekání na horskou první pomoc a zdravení desítek příjíždějících z okolí ptajících se "What happend?" nebo "Is she OK?" nebo taky "Did you call ambulance?". Chlapíci z horské služby dorazili do 10 minut, takže zvědavců ubylo, až na jednu skvělou paní, která se mnou byla celou dobu a pomáhala mi, tam kde moje znalosti angličtiny končily, vysvětlit dost šikovným chlapíkům s křížem na skvěle vypadajících bundách z softshellu co se přihodilo. Transport na saních byl bolestivým zážitkem, mnohem více hořkou vzpomínkou však je nekonečné čekání na sanitku, jejíž výjezd půjde z mojí kapsy, jelikož moje pojistka nepokrývá úrazy při sportu.

Mapa zobrazující přesné místo pádu

Jediným pozitivem tedy shledávám péči doktorů a sestřiček v nemocnici, kteří byli úžasní. Navíc nemocnice vypadala opravdu jako ve filmech a seriálech, skoro jsem očekávala příchod dr. House. Poprvé v životě jsem dostala morfium a taky poprvé v životě u mě stáli 3 doktoři. Kost mi vraceli na místo narozdíl od čechů pod narkózou, takže poslední co si pamatuji, je příchod anestezioložky (kurňa to je slovo, jestli jsem udělala chybu tak to prosím přehlédněte :) a dohodu 2 doktorů, jakým způsobem budou můj loket spravovat (což mě upřímně vyděsilo, takže za narkózu jsem byla neskutečně vděčná).

Takže mám zase jeden velký zážitek k uložení do šuplíku, jeden tučný šek k zaplacení a dvě trička a mikinu rozstříhanou v rukávě. Doufám, že ruku budu moci plně využívat co nejdřív, abych tady měla co papkat a kde složit hlavu k spánku.

Velké díky posílám Radžovi, který se o mě postaral a díky svému humoru tak ulehčil mojí situaci!

("joooooo to nevyhazuj, ten ustříhnutej rukáv z mikiny je dobrej materiál jako útěřka do kuchyně")