Týden bez internetu

Začnu tím, že se omluvím všem, kteří v poslední době očekávali nový příspěvek a žádný nenašli. Bohužel wifi na kterou jsme napojeni tak trošku neoficiálně nám někdo odstřih, takže si musíme počkat na svůj vlastní internet, který nám ovšem zapojí až 3. prosince. Snad to nějak doklepem ty 3 dny, už se pomalu začínají dostavovat abstinenční příznaky.

Nejdůležitější věcí, která dost rozbouřila poklidné vody našich monotónních dní byla menší bouračka. V neděli minulý týden se Matěj, Kuba a jeho japonská přítelkyně Maiko vydali znovu do Cypress Mountains protáhnout tělo lyžovačkou, bohužel stačili ujet pouze pár bloků. Kanadská černoška svou pekelnou jízdou zkřížila cestu našemu vanu a ač Matěj dělal co mohl, menší srážce se nevyhl. Naštěstí nejhůře dopadlo autko - momentálně je nepojízdné (a Radža musí využívat MHD chi), takže všichni vyvázli z nehody živí a zdraví, Matěj navíc neztratil nic ze svých sil, neváhal a ihned vyběhl za týpkou, když se pokusila ujet. Dokonce ji chtěl vytáhnout z auta (a dát ji co proto :) nevím, nebyla jsem tam, tlumočím co jsem slyšela od ostatních :), bohužel tělesné proporce (viz fotos) mu to nedovolily a tím rozhodně nechci říct, že by neměl dost sil. Ono jenom není tak úplně jednoduché se vtěsnat do sedadla pro jednoho, když naše pozadí při sedu zabírá prostor sedadel tří. A dá samozřejmě práci se z něj také dostat ;) Navíc slečna neměla pojištění, takže kdoví, kdy uvidíme finance nebo opravu auta, které pokryjí újmu, kterou způsobila.
Její auto však mnohem hůř než naše, takže vlastně můžeme být rádi. Ten nárazník třeba vůbec není náš, ale její!!!

Mám ale i dobrou zprávu. Konečně jsem si byla pyšně proplatit svůj první šek do banky. Nejhorší je, že až zaplatím nájem, jídlo, lístky na olympiádu, aj, z šeku mi nic nezbude. Měla jsem si ho aspoň vyfotit...

Už pár lidí lamentovalo nad tím, že jsem zatím nepřidala žádné pořádné fotky Vancouveru. Tak bych chtěla jenom vysvětlit, že to není tak jednoduché, když sedm dní v týdnu prší :) ale nedávno jsem se rozhodla něco udělat pro mé tělo, otlačené od matrace a gauče, vynechala MHD a šla do práce pěšky. Po cestě jsem zdokumentovala kanadskou architekturu, která je docela bláznivá, tak hodím na net pár fotek.

Metro • Vancouver • Wednesday • November 18, 2009

Tak jako v každé správné metropoli i ve Vancouveru mají svoje Metro.

Můj nejoblíbenější denní tisk /že by to bylo tím, že se noviny rozdávaj zadarmo?/ se stal pro mne ještě prestižnějším, 18. listopadu, kdy jsem v novinách našla článek o výročí Sametové revoluce v České Republice.Teď už na něj nedám dopustit!

Třikrát hurá revoluci jejíž samet ušetřil životy utlačovaných českých lidí komunistickým režimem a vnesl do tehdejšího Československa demokracii a svobodu slova! :D

Ve zkratce volně přeloženo:

"Praha vzpomíná"
Tisíce lidí včera pochodovalo skrz Prahu, aby si připoměli protesty studentů před 20 lety, které přerostly v přílivovou vlnu, která smetla komunistický režim, ve kterém se tehdejší Československo nacházelo.

Sametová revoluce, 17. listopadu 1989 začala ohnivými proslovy na universitě, které inspirovaly tisíce studentů k pochodu na Václavské náměstí. Když se setmělo, policie těžce zakročila ubíjením protestantů a zraneněním stovky lidí. Nezlomný dav v následujích dnech demonstrantů skandujících "Už jste ztratili" /tohle nevím jak přeložit správně/ rostl jako houby po dešti.

Měli pravdu. Po pádu berlínské zdi a komunismu v regionu 10. prosince mělo Československo novou vládu.

Skutečnosti, které nás odlišují

Tak jsem dneska celou směnu v práci přemýšlela nad tím (ne že bych tam neměla co dělat ;) , že jsem vlastně nesplnila jeden z nejdůležitějších bodů, které jsem si stanovila při tvorbě tohoto blogu.

První týden mého pobytu v zámoří, kdy jsem se cítila jako Alenka v říši divů, jsem musela vstřebávat milióny kanadských zvyků, obyčejů, pravidel psaných i nepsaných a nejrůznějších odlišností, které pro mě, jako Evropanku, byly naprosto nové, dosud nepoznané. A každým dnem jsem si říkala to samé: "fíííha, tak to musím napsat na web". Ale jak už to tak bývá, pomalu se sžívám se vším rozdílným a to "zvláštní" se pro mě stává úplně "normální", takže vlastně má potřeba informovat Evropany o neevropských zvyklostech pomalu ubývá na síle.

Thank you (Děkuji)
Ano ano, všichni tuhle frázi známe, všichni ji používáme, celý život od doby kdy se ji naučíme vyslovit. Ale troufám si říct, že v počtu vyslovených poděkování za den jsou Kanaďani v neuvěřitelné přesile. Děkuje se zde při každé příležitosti. Pravdou je, že mi to občas přijde přehnané, upřít jim však nemůžu skutečnost, že tohle magické slůvko (spolu s prosím) vytváří rozhodně lepší ovzduší pro mezilidské vztahy, ať už se jedná o přátele nebo o lidi, kteří se setkali poprvé v životě. Nemohla jsem zakrýt překvapení, když jsem poprvé odcházela z práce a zjistila, že všichni z personálu si děkují. Ale co mě nejvíc dostalo, bylo děkování řidiči za svezení v autobuse. Vystupuji na poslední zastávce a pravidelně pár lidí při výstupu zakřičí Thank you!

Máslo
Zvláště pak to burákové. Vždycky jsem chtěla tuhle americkou nezbytnost vyzkoušet, častokrát jsem si představovala jak asi chutná tak neobvyklá kombinace másla a arašídu. S klasickým čerstvým máslem, které můžu jíst po kilech to sice nemá nic společného, chutná ale opravdu skvěle. Kdo zkusil možná nebude souhlasit, myslím, že chuť je pro nás lehce neobvyklá, já si ho však zamilovala a tlustá vrstva na bagetě mluví za své (nejlepší je to završit další tlustou vrstvou nutelly - moje každodenní snídaně, která se snad nezměnila od doby, co jsem tady přjela). Takže drahá maminko, nic se neboj, můj denní příjem kalorií daleko převyšuje ten optimální ;)

Co se týče klasického másla nebo margarínu, zde jsem narazila na jednu kuriozitu. Prakticky je to surovina stejná jako u nás, ale běžné je, že je slaná. "Unsalted" (neslané) máslo jsem hledala v boxu dobrých pět minut a to jsem se nakonec musela spokojit s dvěma druhy.

Doprava
K migraci z místa na místo zde můžete využít Skytrain (obdoba metra) nebo autobus. Takže v celku nic odlišného. Novinkou však pro mě bylo řídit naše autko s automatickou převodovkou a tisíce značek, které vás informují ve které dny a které hodiny můžete ulicí projet, popřípadě parkovat. A ještě jedna lahůdka. Chcete-li jet doprava a máte červenou, pokud máte volnou cestu můžete jet, aniž by jste čekali na zelenou :) docela urychlující vychytávka, ale často přemýšlím nad tím, jestli by byla aplikovatelná u nás.

Kavárny
Jestli vám někdy přijde, že hustota vietnamských tržišť v ČR je někdy větší než hustota obyvatel na kilometr čtvereční, tak věřte, že tady takto podobně mluvit o kavárnách není příliš velká nadsázka. Starbucks, Blenz Coffee, Waves Coffee, Take 5 Coffe ... někdy vyjdete z jednoho Starbucksu s kávou v ruce a než ji stihnete vypít, po cestě minete další Starbucksy, minimálně 3. Takže když nenesete v ruce papírový kyblík plný výborné kávy prostě a jednoduše nejste dostatečně in :)

Menší upgrade

Tak jsem konečně přišla na to, jak upravit tenhle blog, aby mohl přidat komentář kdokoli, takže směle kritizujte a komentujte!!!

Holt to bude chvilku trvat, než to tady vyšperkuju k dokonalosti ;)

Jak jsem poprvé prala

Kupa prádla která nezadržitelně zvětšovala svůj objem mě donutila stanout se slovníkem před naši pračku a změnit tuto kupu ve voňavou a čistou.

Jelikož do práce chodím zatím jenom odpoledne, dopoledne mám volný čas, který jsem se jednoho krásného rána rozhodla využít smysluplněji, než ho do 12 hodin proležet v posteli. Prvním čudlíkem jsem nastavila velikost prádla, druhým teplotu vody, třetím jsem rotací nastavila program, bohužel v tom jsem se moc nevyznala, takže mi nezbývalo než se spolehnout na "regular". Uvelebila jsem se do pohovky, pocucávala kafe a četla jednu z oblíbených povídek S. Kinga v anglické verzi (Breathing Method - skvělá záležitost). Zvuk vypouštění kanálu, který mi přišel neuvěřitelně blízko mě však vytrh z idylky, nedalo mi to a zvědavost mě zavedla do kuchyně. Naše dva umyvadla napouštějící se vodou, kterou naopak pračka vypouštěla mi na tváři vykouzlily dokonalý výraz zděšení. Jakub s Maiko ve škole, kluci v práci, já sama doma, bez mobilu jsem si ve vteřině vytvořila katastrofický scénář, ve kterém voda přetéká přes umyvadla do kuchně z kuchyně do chodby, z chodby do ostatních pokojů...naštěstí pračka takovou kapacitu nemá a hladina se zastavila těsně pod koncem dřezu a zvolna začla vytékat. Dopad kamenu, který mi spadl ze srdce otřásl Vancouverem a já pomalu začala přemýšlet jak tento problém vyřešíme. A taky ještě jeden problém...jakto, že voda z pračky byla úplně ledová, když jsem nastavovala teplotu!!!

Po příchodu z práce, jsem vše barvitě vysvětlila klukům a na oplátku jsem dostala dokonalý výklad vyštudovaného stavaře Radžy o nedokonalostech našeho basementu (přízemí). Kanaďani používají příliš úzké trubky na to, aby voda stihla odtékat a co se týče toho, že voda v pračce není teplá, tuto záhadu jsem o den později vyřešila sama a pustila přívod teplé vody do pračky :D

Takže sice při každém praní se nám napustí oba dřezy vodou, takže není vhodné v nich uchovávat či rozmražovat jakékoli potraviny, nevýhody alespoň trošku vyvažuje sušička, což jsem shledala jako skvělou věc, která ušetří spoustu času a místa. Největším bojem je však přežít ovzduší v malé komůrce kde sušičku máme, pže kluci si zde věší věci z hokeje a panuje zde tak neskutečný pach, který jsem v životě nezažila a troufám si s naprostou jistotou říct, že ani nezažiju. Stěžovat si sice můžu, ale to je tak všechno, pže když jsem utrousila jestli si to občas nechtějí vyprat Radža mě výrazně informoval o tom, že správný hokejista si nikdy nic z výstroje nepere, takže s ničím takovým počítat nemůžu. V tom případě musím smeknout kloboukem před všemi třemi, jelikož podle toho smradu musí být ti tři nejurputnějšími hokejisty minimálně v celé Britské Kolumbii!

Ve spárech chřipky, pracovního koloběhu a špatného signálu naší wifi

Nebudu ztrácet čas duchaplnými úvody a hned vysvětlím týdenní odmlku.

Nejdůležitější a pro mou peněženku nejlepší nová zpráva je, že jsem si našla práci. Mým zaměstnavatelem je Řek Stathi, který má roztomilou řeckou tavernu na 9th, takže popojedu 3 zastávky autobusem a za 15 minut jsem v práci. Servírky jsou jenom Kanaďanky naopak kuchyně je mix národností. Stathi kuchtí hlavní jídla, jedenadvacetiletá mexičanka Alma sekunduje Stathimu a připravuje saláty a přílohy, třiadvacetiletá Ruska Ola se stará o nádobí a tak nějak o to aby nic nechybělo, jednu holčinu z Polska jsem tam ještě nepotkala, pže ta pracuje jenom na part-time a teď jsem doplnila evropskou skupinu já.

Jelikož jsem byla nehorázně pracovně vytížená :) odložila jsem jsem blog na víkend, což se ukázalo jako chyba. V sobotu klepala na dveře chřipka, která tady všude okolo řádí (jo ta od prasátek taky, jsou toho plné noviny) já však statečně vybavena Brufenem odpracovala šichtu v práci a spěchala domů na uvítací párty, kterou kluci pořádali na počest našeho nového bydlení a příjezdu Jakubovy japonské přítelkyně Maiko, která má zde v plánu s námi strávit tři týdny. Mimo Čechů s kterými se tady stihli za ty 3 měsíce kluci seznámit nás poctili návštěvou Kanaďani, Mexičani, holky z Argentiny, Karlos z Guatemaly (který má neuvěřitelnou schopnost rozumět češtině i když česky neumí ani slovo :D), učitel Jakuba jehož národnost jsem nerozpoznala a jeho spolužačka Japonka. Snad jsem nikoho nevynechala a jestli ano, ať si to nebere osobně. Guláš, který Matěj uvařil jsem bohužel nezkusila, ale prý byl vynikající, já měla jenom bramborák (které smažil Radža a skoro všechny samozřejmě připálil, pže všichni víme, že jemu se pusa nikdy nezastaví a taky všichni víme, že chlapi prostě nemůžou dělat 2 věci najednou ;)

Fotky z naší párty buhužel nebudou, pže se záhadným způsobem ztratily z karty foťáků, což je dost škoda, ale "čo spravíme".

Naneštěstí veselení se do pozdních hodin (tedy spíše brzkých ranních - tím zase jako nemyslím do 4 do rána, mami neboj :) absolutně nesvědčilo mému zdravotnímu stavu a celou neděli i pondělí, kdy jsem si měla užívat volna, jsem proležela v posteli, dopovala se paralenem, brufenem a Radžovým čajem s citrónem a kilem medu...tedy spíše medem s čajem a citrónem. Navíc nám střihli nám z neznámých důvodů internet, takže jsem nemohla ani dát vědět do světa, jak pokračuje můj boj se zákeřným bacilem. Každopádně je mi silným soupeřem, ale doufám, že v dalším příspěvku budu moct hrdě oznámit jeho porážku ;)

Menší chybka

Poslední článek není z 31. října, ale z 3. listopadu. Článek jsem rozepsala už v sobotu, ale dokončila o 4 dny později a teď nemůžu změnit datum...teda nevím jak se to dělá :D ale ne že by na tom nějak záleželo, tato informace je jenom pro pořádek :)