pátek 26. března 2010

Queen Elizabeth Park

Zbývalo pár dní do Honzova odjezdu a my jsme se dosud patřičně nerozloučili s Olympiádou, proto jsme v tuto slunnou sobotu vyrazili do Queen Elizabeth Parku dát sbohem skvělým zážitkům.

Každý posbíral jakoukoli věc, která měla něco společného s olmypiádou, tudíž jsme mohli zformovat vzhlednou kupku rekvizit, která měla vytvořit alegorii Olympijských her. Těsně před focením jsme však s českými vlajkami a dresy, klobouky apod. vytvořili patřičný rozruch, což znamenalo nechat se fotit nespočtem zvědavých japončínků. Poté jsme utvořili skupinku a dbali rejžových (Honzových :) pokynů. Jak to dopadlo můžete shlédnout na picase!

středa 24. března 2010

Jarní Vancouver

Odmlka dlouhá až hanba. Pro poslední nadšence, kteří ještě na tento blog nezanevřeli mám novou várku fotek, ale jináč nic moc zajmavého.

Poolympijské překvapení v podobě sněhových přeháněk nás opustilo stejně rychle jako přišlo a naopak Vancouverem zavlál jarní větřík, který proměnil pahýly stromů v překrásné vonící koruny květů a odehnal mračna bránící teplým slunečním paprskům prostoupit městem.

Dobrou zprávou je, že mi konečně přišla kartička s potvrzením, že od prvního března jsem pojištěna u Britské Kolumbie, což znamená, že mohu konečně sportovat bez obav z dalších tučných účtů za ošetření. Což mi připomíná jednu kuriózní záležitost. Asi před měsícem Radža úspěšně složil zkoušky na autoškolu tudíž mu byl vydán místní řidičský průkaz. Ten vám přijde poštou a kromě osobních údajů zde musí být uvedena výška, váha ba dokonce i barva očí i vlasů (moc nechápu jak to řeší, když se blondýnka nechá obarvit na černo). Ke kartě samotné vám pak přijde zajmavý zelený letáček (který mi byl poslán i ke kartně z pojištění). Na první dojem tento papír vypadá jako reklama, po hlubším prozkoumání jsme však zjistili, že je to formulář, ve kterém se můžete registrovat do sítě dárců orgánů a zaškrtnout orgány, které darujete v případě nehody. Dokonalá zastrašující metoda, kterou bych zavedla i u nás :)


Na Picase najdete fotky z pláže kde jsme se byli trochu provětrat jednoho slunného dne těsně před odjezdem našeho "rejžy" Honzy, který zorganizoval celou skupinu Liptákovského klobouku (což jsou vlastně kluci coby nejslavnější fanoušci tohoto roku a nejslavnější Sáblikovic klobouk)!

pondělí 15. března 2010

Trocha Paralympic Winter Games a znovu na hory!

Moje oblíbené volné pondělí znovu zaklepalo na dveře a od 8 rána mě nenechalo spát. Plán na ráno byl jasný: dva volňásky na trénink české paralympijské hokejové reprezentace nás zavedli do Thunderbird areny University of British Columbia. Po příchodu jsme však byli dost zklamaní pustotou, která na ledě vládla. Jak jsme se při cestě zpátky dověděli, trénink byl přeložen na pravé poledne a to nám to nevycházelo. Místo toho jsme tedy občíhli jinou ledovou plochu, kde zrovna začali trénovat borci italské reprezentace.

Koukat na sledge hockey je tak trochu směsice nejrůznějších dojmů. Nejdříve je to hrozně zvláštní pocit, když na ně koukáte poprvé, připadá vám to jako něco neznámého. A když pak koukáte na některé mladé tváře, které mohou být stejně staré jako vy, přepadá vás obrovská lítost. Po delším sledování vás ohromí houževnatost, kterou musí tito chlapíci vlastnit. A nakonec vám vlastně dojde, že nestojí ani tak o lítost, jako o kupu vyřvávajících fanoušků pro které mohou hrát. Zase jeden obohacující zážitek navíc ;)

Odpoledne jsem po dlouhé přestávce znova vyrazila protáhnout tělo na hory. Tentokráte jsem si však půjčila od Matěje lyže, prověřit moje staré lyžařské schopnosti. S ponožkou na lokti, asi třemi starými svetry (kdyby mi zase chtěli stříhat rukáv :) a přilbou, dokonale vybavena, vyrazila jsem s klukama směr Cypress Mountains. Díky bohu se lyžařské laškování obešlo bez úrazu a my se v pořádku vrátili všichni domů :) akorát teda ta svalovice, kterou zítra budu mít, bude dost zničující :( Vlek a český vlekař :)


středa 10. března 2010

Seattle

Konečně se na mě usmálo štěstí a já si dopřála dva dny zaslouženého volna. Nikdy bych neřekla, jak moc budu děkovat filmové akademii za předávání Oscarů. Ač sledovanost posledních let podle průzkumů klesá, diváci amerického kontinentu stále touží vidět v přímém přenosu kdo bude dalším nositelem malé sošky a jak mi bylo řečeno, každý rok je v tento večer extrémně málo lidí, proto se šéf rozhodl restauraci zavřít. Před sebou jsem měla dva dny volna, které jsme se rozhodli vyplnit výletem do největšího města amerického severozápadu - Seattlu.

Ráno rychle naházet svých pět švestek do auta (včetně vybavení na hory - co kdybychom se náhodou rozhodli si zalyžovat :) po cestě nabrat Honzíka a v plné polní vyrazit směr americké hranice. Zde jsme se nějakou tu hodinku zdrželi, jelikož jsem si musela vyřídit vízum, které kluci už vyřízené měli, protože tento stát nekonečných možností už navštívili. Naštěstí ve vzduchu visela přátelská atmosféra (otázkou je, jestli se nejedná o nějaký psychologický manévr ze strany amerických strážců hranic), takže po 15 minutách odpovídání na otázky směřující na mou osobu jsem se mohla chlubit s razítkem v mém pase.

Ještě jsme ani nedojeli do Seattlu a už jsme utráceli první dolary. Cestou jsme narazili na nákupní středisko, kde mají za výprodejové ceny značkové oblečení, což se nesmírně hodilo Honzovi, který se chystá za dva týdny domů a stůj co stůj si chce odvést pár suvenýrů (především v podobě oblečení). Takže když jsme dorazili do města, bylo pozdě něco velkého organizovat, takže jsme se akorát pokochali večerním pohledem na nám ještě neznámý Seattle a pak se navečeřeli a vyspali do růžova u známých. Což byl Radžův kamarád Kosken a jeho přítelkyně v pěkném domečku družného nora Fina :) asi 30tiletý Skandinávec, narozen ve státech, sice byl opravdu kamarádský, ale průměrná teplota v baráčku byla asi jako v iglů, takže jeho severské geny se nezapřou.

Druhého dne v pondělí jsme po vydatném spánku a snídani vyrazili vstříc ulicím Seattlu. Naší první zastávkou byl park přesně naproti Downtownu, kde leží zbytky staré továrny. Bohužel jsme se nedověděli, k čemu tato fabrika sloužila, což si myslím, že je škoda, třeba má zajmavou historii. Pokračovali jsme podél pobřeží k houseboatům (Houseboats), které se mi z celého dne líbily nejvíce. Kouzelné malé domečky na vodě kolem nás vytvářely pohádkovou atmosféru :)

Odpoledne jsme se rozhodli navštívit dominantu Seattlu. Moderní rozhledna zvaná Space Needle byla postavena ku příležitosti Světové výstavy v roce 1962. V nejvyšším bodě věž dosahuje 184 metrů, široká je 42 metrů a váží necelých 9550 tun.

Poté co jsme se pokochali pohledem na Seattle a vůbec všude kam naše oko dohlédlo (jelikož bylo mračno, viditelnost nebyla bohužel 100%) zavítali jsme do Seattleských muzeí. Kromě toho, že je Seattle znám svou vysokou konzumací kávy (byla zde mimojiné založena má oblíbená síť kaváren Starbucks :), je znám také jako hudební centrum či kolébka hudebního žánru grunge (já jako hudební nevzdělanec to pokládám za rock). První na řadě bylo tedy Museum hudby. I když jsem se zpočátku cítila trochu nesvá a nebyla jsem si jistá zda vystavené rekvizity mohu patřičně ocenit, když mé znalosti historie hudby hrubě kolísají za průměrem, atmosféra mě však dokázala místy ohromit natolik, že jsem na kus rozbité kytary po Jimym Hendrixovi koukala jako na svatý obrázek.

Druhým kouskem bylo Muzeum Science Fiction. Fanoušci Star Treku, Star Wars či Planety opic by jistě zajásali :) Pro mě však byl nejcennějším pokladem odkaz Karla Čapka jako tvůrce slova "robot", které si osvojili všechny světové jazyky :)

středa 3. března 2010

Goodby Olympics!

Tak už bylo na čase, abych zase sedla na chvíli k blogu a něco vytvořila. Po tomhle olympijském (pro mě olympijsko-pracovním) maratonu jsem nabita zážitky, bohužel trpím zlvláštní chorobou, která mě zastihne vždy, když usednu k internetu, napsat tady pár řádků. Veškeré nápady a návrhy na skvělý článek, které mě přes den napadají jsou ty tam a moje kebule nic nevymyslí. Tak se předem omlouvám, jestli se ty žvásty nedají číst a taky za to všechno na co zapomenu a nepodělím se s vámi o mé zážitky (sakra nemůžu napsat "nezapomenutelné" pže bych to byl paradox :D

Každopádně velká mezinárodní show skončila a pět pomyslných svázaných kruhů se vrací na své kontinenty. Přecpaný Downtown je náhle liduprázdný, po cestě potkáte už jen pár nadšenců, kteří dokupují poslední zásoby olympijských suvenýrů. Honosnou zeleno-modrou výzdobu sundávají dobrovolníci (kteří dostali na olympiádu skvělý outfit - tyrkysové bundy a vesty a trička, vypadají fakt dobře). Samozřejmě měření sil není konec. Co nevidět začíná paralympiáda, na kterou bych se chtěla taky podívat, tak uvidíme. Jenom škoda, že ten Whistler je tak daleko. Koukat na to jak tam sjíždí borci ty kopce takovým způsobem, který já (naprosto zdravá) bych vůbec nezvládla, musí být pecka.

Česko si přivezlo 6 medailí, z toho jedna polovina visí na stejném krku. Drobná Marťa dosáhla obrovského úspěchu o to více si toho vážím a obdivuji, když jsem viděla jak moc to pro ni bylo náročné. Když jsem na letišti při odletu české reprezentace žádala o podpis, došlo mi, že to přece jenom není sranda. Vypadala naprosto vyčerpaná, přesto ji její skromné srdíčko nedovolilo ignorovat nás neodbytné fanoušky (teda naštěstí jsme tam byli jenom dva :) a z posledních sil nechat svůj rukopis na mém dresu a Honzových průvodcích olympiádou. Bohužel bronzová Šárka odjela dřív (na tu byli kluci ve Whistleru), za to jsem pokecala s Lukášem Bauerem, který mi vysvětlil jak je to s tou štafetou, na kterou jsem byla ve Whistleru (o čem jsem se teda trochu zapoměla zmínit - fotky na picase). Ostaní bronzoví běžkaři nám někde utekli, takže moje přání vidět jak kouká Koukal zůstalo bohužel nenaplněno.

Z kluků jsou mediální hvězdy po celém světě a když se budete pozorně dívat na záznamy, najdete i mě :D Jejich známosti a suverénní chování je dostalo až do olympijského domu (kde jste prakticky bez akreditace, či 100 dolarů neměli co dělat). Díky jejich neostýchavé povaze jsme však poznali pár lidí z české výpravy a ukořistili podpis Katky Neumanové i její dcery Lucky :) kromě toho taky pár plakátů v nadživotní velikosti sportovců (které vlastně ani nemáme kam pověsit pro jejich nadprůměrnou velikost, asi stovku energetických drinků a krásné půllitry Pilsner Urquel.

I když jsem neskonale ráda, že jsem se téhle události mohla zúčastnit (i když toho volna jsem moc neměla) na druhou stranu konečně Kanada taky mluví o něčem jiném než o tom, že vyhráli nejvíce zlatých medailí - momentálně mluví o tom, že rozpočet (Britské Kolumbie) dosahuje několika miliardového či bilionového schodku.

Kdo totiž nezažil, nepochopí. Kanaďani jsou nejzarytější vlastenci, které jsem kdy potkala. Jejich hrdost často přecházela v sebevědomí, které kdyby nadnášelo, už by dávno ulítli. Trochu paradoxem je to, že jsou to často synové, dcery, vnukové a vnučky evropanů a asiatů zejména, kteří zde emigrovali. Euforie z výhry nad USA v ledním hokeji taky ubírá na síle, i když náš číšník v restauraci Chriss nám každý den připomene jak jsou užasní a jaký je ten Crosby kouzelník. Média nemocná z kanadského vlastenectví vykašlává poslední bacily této nemoci a já můžu poslat jeden velký dík České televizi, kde jsem v životě nezažila, aby místo výherce v prvních vteřinách po závodu ukazovali jen české reprezentanty.