Goodby Olympics!

Tak už bylo na čase, abych zase sedla na chvíli k blogu a něco vytvořila. Po tomhle olympijském (pro mě olympijsko-pracovním) maratonu jsem nabita zážitky, bohužel trpím zlvláštní chorobou, která mě zastihne vždy, když usednu k internetu, napsat tady pár řádků. Veškeré nápady a návrhy na skvělý článek, které mě přes den napadají jsou ty tam a moje kebule nic nevymyslí. Tak se předem omlouvám, jestli se ty žvásty nedají číst a taky za to všechno na co zapomenu a nepodělím se s vámi o mé zážitky (sakra nemůžu napsat "nezapomenutelné" pže bych to byl paradox :D

Každopádně velká mezinárodní show skončila a pět pomyslných svázaných kruhů se vrací na své kontinenty. Přecpaný Downtown je náhle liduprázdný, po cestě potkáte už jen pár nadšenců, kteří dokupují poslední zásoby olympijských suvenýrů. Honosnou zeleno-modrou výzdobu sundávají dobrovolníci (kteří dostali na olympiádu skvělý outfit - tyrkysové bundy a vesty a trička, vypadají fakt dobře). Samozřejmě měření sil není konec. Co nevidět začíná paralympiáda, na kterou bych se chtěla taky podívat, tak uvidíme. Jenom škoda, že ten Whistler je tak daleko. Koukat na to jak tam sjíždí borci ty kopce takovým způsobem, který já (naprosto zdravá) bych vůbec nezvládla, musí být pecka.

Česko si přivezlo 6 medailí, z toho jedna polovina visí na stejném krku. Drobná Marťa dosáhla obrovského úspěchu o to více si toho vážím a obdivuji, když jsem viděla jak moc to pro ni bylo náročné. Když jsem na letišti při odletu české reprezentace žádala o podpis, došlo mi, že to přece jenom není sranda. Vypadala naprosto vyčerpaná, přesto ji její skromné srdíčko nedovolilo ignorovat nás neodbytné fanoušky (teda naštěstí jsme tam byli jenom dva :) a z posledních sil nechat svůj rukopis na mém dresu a Honzových průvodcích olympiádou. Bohužel bronzová Šárka odjela dřív (na tu byli kluci ve Whistleru), za to jsem pokecala s Lukášem Bauerem, který mi vysvětlil jak je to s tou štafetou, na kterou jsem byla ve Whistleru (o čem jsem se teda trochu zapoměla zmínit - fotky na picase). Ostaní bronzoví běžkaři nám někde utekli, takže moje přání vidět jak kouká Koukal zůstalo bohužel nenaplněno.

Z kluků jsou mediální hvězdy po celém světě a když se budete pozorně dívat na záznamy, najdete i mě :D Jejich známosti a suverénní chování je dostalo až do olympijského domu (kde jste prakticky bez akreditace, či 100 dolarů neměli co dělat). Díky jejich neostýchavé povaze jsme však poznali pár lidí z české výpravy a ukořistili podpis Katky Neumanové i její dcery Lucky :) kromě toho taky pár plakátů v nadživotní velikosti sportovců (které vlastně ani nemáme kam pověsit pro jejich nadprůměrnou velikost, asi stovku energetických drinků a krásné půllitry Pilsner Urquel.

I když jsem neskonale ráda, že jsem se téhle události mohla zúčastnit (i když toho volna jsem moc neměla) na druhou stranu konečně Kanada taky mluví o něčem jiném než o tom, že vyhráli nejvíce zlatých medailí - momentálně mluví o tom, že rozpočet (Britské Kolumbie) dosahuje několika miliardového či bilionového schodku.

Kdo totiž nezažil, nepochopí. Kanaďani jsou nejzarytější vlastenci, které jsem kdy potkala. Jejich hrdost často přecházela v sebevědomí, které kdyby nadnášelo, už by dávno ulítli. Trochu paradoxem je to, že jsou to často synové, dcery, vnukové a vnučky evropanů a asiatů zejména, kteří zde emigrovali. Euforie z výhry nad USA v ledním hokeji taky ubírá na síle, i když náš číšník v restauraci Chriss nám každý den připomene jak jsou užasní a jaký je ten Crosby kouzelník. Média nemocná z kanadského vlastenectví vykašlává poslední bacily této nemoci a já můžu poslat jeden velký dík České televizi, kde jsem v životě nezažila, aby místo výherce v prvních vteřinách po závodu ukazovali jen české reprezentanty.