Vancouver téměř z perspektivy ptačí a po letech zase na bruslích

Wow!!! Třikrát hurá našemu novému internetu!!! Po nekonečných peripetiích s našim internetovým připojením konečně můžeme navázat spojení s ostatními :) a já konečně můžu v klidu upgradovat svůj imaginární šuplík mých zážitků a myšlenek. Bohužel můj příspěvek odpozdila smutná zpráva z domova, která mi vycucla veškerou náladu psát o našich zimních radovánkách.

Největším zlepšovákem mé nálady je poslední týden počasí. Obloha bez mráčku, zasněžené vrcholky okolních hor, ale hlavně mrzne až praští. Troufám si tvrdit, že ani rtuť v teploměru to nedává a zcela zamrzla :)

Tudíž byl by hřích nevyužít pondělního volna a nejet s klukama prosvištět kanadské kopce na prknech (ať už dvěma nebo jednom). Pro lyžovačku vybrali kluci Cypress Mountain jakožto jedno z míst konání Olympijských her ve Vancouveru - Snowboard, U rampa a Freestyle Skiing. Už bylo opravdu načase protáhnout tělo a vyzvednout permici - jako poslední samozřejmě, kluci už tam jsou jako doma. Holt, někdo pracuje i o víkendu.

Nos jako kus ledu, tři vrstvy svetrů, dvě vrstvy rukavic, k lanovce jsme skoro přimrzli, ale úsměv na tváři nám nic nevzalo. Na vrcholku jsem se pokochala výhledem na Vancouver a pak už jsme si to svištěli hlava nehlava zpátky dolů a tak pořád dokola. Bohužel Matějovi při jízdě prasklo vázání, takže mu nezbývalo nic jiného, než nás chvíli pozorovat na kopečku a pak stopnout někoho, kdo jede směr Vancouver. Snad se mu to podaří vyreklamovat "as soon as possible"!!!

Taky se musím zmínit o ledovém kluzišti pro veřejnost, které je v centru na Robson St. Kluci sice byli mírně znudění, jelikož je jako zapálené hokejisty opravdu nebavilo jezdit pořád dokolečka, ale zato já jsem na tom byla přesně naopak. Byla jsem nadšená a přitom jsem zavzpomínala na náš třinecký stadion, kde jsem se učila ovládat jízdu na ledě. Skutečnost, že jsem na ledě skoro vrazila do našich známých je mi důkazem, že Vancouver opravdu zase není tak velký, jak mi připadal v čase příjezdu :)