Ano ano, jak už název napovídá, volné pondělí jsem opět využila k výletu do hor, i když se dá říct, že jsem k tomu jako hloupá k houslím přišla. Jelikož celé pánské osazenstvo vydělávalo v pondělí penízky zprvu se zdálo, že moje oblíbené pondělí ráno proležím v posteli a odpoledne prochodím městem konečně prolézt ty bezva obchoďáky a večer si splním jeden ze svých snů a podívám se do obchodů typu Dior, Louis Vuitton, Versage a podobně a budu koukat na ty velké prostory ve kterých budou dva páry bod, tři kabelky, čtyři trička, svetr a kalhoty v celkové hodnotě dosahující snad milion dolarů a budu se hrozně tvářit, že na to mám.
Když jsem však v neděli večer dorazila z práce můj plán na pondělí už zcela vyšperkoval Radek a můžu vám říct, že žádný Versage na seznamu nebyl. Zajezdit si na kanadských kopečcích byl skvělý nápad, který však měl jeden háček. Měla jsem jet sama a ještě k tomu autem!!! Radek totiž koupil Dodge kvůli práci a jelikož ho potřeboval odzkoušet, tohle byla skvělá příležitost jak ho potrápit a zkontrolovat jestli nekoupil zajíce v pytli. Můj nesouhlas nebyl brán v úvahu a tak mi nezbylo nic jiného než sebrat odvahu, mapu, klíčky od auta a pořádnou dávku Nutelly na uklídnění a vydat se směr Cypress Mountain. Naštěstí infrastruktura ve Vancouveru je na vedena na jedničku a i takový amatér jako já může zdárně bez problémů dostát svého cíle :) Na parkovišti jsem naštěstí nikoho nepřejela (ani týpka "parkmena", který mě navigoval a stál nebezpečně blízko mému vozu :D) a dokonce jsem se postavila jako podle pravítka! Trochu legrační byl pohled na třídveřák, do kterého se nasáčkovali 4 asiati i s výzbrojí, stojící vedle velkého dodge se kterým přijela jedna slečna :D
Mrzlo až praštilo, počasí však nádherné, tak jsem si slíbila, že po pauze projedu všechny trasy a nafotím co budu moci. Navíc jezdit sám na lanovce má nespornou výhodu - spousta lidí se s vámi dá do řeči, mohla jsem si tedy konverzací vylepšovat své chabé znalosti angličtiny. Vybavena fotoaparátem jsem po svačince vylezla ven z vyhřáté budovy a co čert nechtěl...venku se zatáhlo. Což by ani tak nevadilo, fotit se dá i bez sluníčka, ale ta mlha, která obklopila celé okolí se dala doslova a do písmene krájet! Naivně jsem vyjela na nejvyšší bod v domění, že oblafnu přírodu a vyjedu nad tento hustý bílý oblak (ve škole tomu říkali inverze), bohužel místo oblafnutí jsem se dostala do epicentra. Sedící osamělá na lanovce a vidící z páru sedícího přede mnou pouze nejasný obrys, padl na mě náhle dosti tísnivý pocit a já musela sebrat všechnu sílu, abych z lanovky vystoupila, jelikož jsem měla sto chutí na ní zůstat a jezdit tak dlouho, dokud mlha neopadne. Rozhodla jsem se tedy sjet dolů a vydat se domů. Kanadské pahorky jsou však pro lyžaře zkušené, což znamená dosti příkré! Závratnou rychlostí jsem se řítila dolů, snížená viditelnost mi však zatajila malinký srázík do kterého jsem vletěla jako bych měla křídla, bohužel jenom jako. Usilovně máchat rukama posléze ani nohama nepomohlo a já dopadla celou váhou (a že kurňa není málo) pěkně na zadeček. Naštěstí to nebylo nic vážného, jenom si teď nemůžu sednout ani na záchodové prkýnko!!!
Sportu zdar!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat