The best cheesecake in Vancouver!

Konečně jsem si dneska dopřála zaslouženého volna a vyrazila s Radžou a Lukášem směr Downtown (centrum) taky trochu okusit té olympijské atmosféry.

První zastávkou byla již zmíněná velkoplošná obrazovka, kde jsme sledovali boj teď už bronzového Lukáše Bauera. Zde jsem si také já okusila jak chutná sláva. Naše dresy české hokejové representace a klobouky v barvách naší vlajky vzbuzovaly patřičný rozruch a každou chvíli jsme museli odpovídat na zvídavé otázky typu odkud jsme, jestli závodíme, jestli máme lístky na olympiádu apod. A to ani nepočítám kolikrát jsme museli pózovat s lidma, kteří se s námi chtěli vyfotit :D

Zde jsme taky navštívili kanadský dům, kde měli pár zábavných atrakcí, bohužel fotky máme jenom dvě, pže jsem zapoměla baterky do foťáku (ano ano nic neobvyklého) a nový foťák jsme si vyzvedávali až ve 4. Na picase ale najdete jak vypadají lyže pro paraolympionika, což pokládám trochu za výjmečné, pže na vlastní oči je moc lidí asi nevidí. Jinak jste se mohli vyfotit s olympijskou pochodní (kde byla řada jejíž délka vás přesvědčila o tom, že jedna fotka s pochodní, kterou už máte vám bohatě stačí :). K vidění bylo pár archivních kousků jenž stály u zrodu zimních sportů, nějaké ty trenažery se snowboardem nebo něčím podobným.

Poté byl v plánu německý dům, který vypadá jako jeden z nejzajmavějších (hlavně když všude kolem voní správně propečený vuršt), jenomže to vypadalo, že kromě nás chce tento dům vidět i další polovička zeměkoule. Potom co jsme se vyfotili se švédskými fanoušky a od milé paní dověděli, že se v řadě stojí hodinu, uznali jsme, že bude lepší, když nějaký ten den počkáme a třeba se ke konci olympiády všudypřítomné řady zkrátí na polovinu.

Od návštěvy ruského domu (který by měl zároveň tak nějak prezentovat budoucí hry v Sochi) nás odradila moje spolupracovnice Ola (která má přítele Olega :D to mě vždycky rozesměje), která tvrdila, že stát hodinu v řadě se moc neoplatí, pže tam prakticky není nic extra zajmavého k vidění. Takže návštěvu domu bývalého sovětu (což Oli v práci se šéfem pořád připomínáme :D) jsme odložili na neurčito a raději jsme navštívili nedalekou kavárnu, kde pracuje Lucka. A určitě jsme neprohloupili, jelikož jsme byli pohoštěni výběrovou kávou a nejlepším tvarohovým koláčem ve Vancouveru. A to bez přehánění. V životě jsem lepší nejedla ;)

Úplně nakonec jsme omrkli slovenský reprezentační dům, který ho má letos poprvé otevřen pro veřejnost. Bohužel vstup za 100 dolarů nás dost odradil, takže když to shrnu, zase jsme žádný dům neviděli zavnitř - když nepočítám ten kanadský :)