Opět za Amíkama...

...tak jsem si teda bláhově myslela, že to všechno dopíšu, ale teda to nějak nedopadlo :D mám 3/4 takže dopisovat budu později ;)

Můj pobyt v Kanadě je den ode dne kratší a nervozity naopak přibývá....navíc se chystáme ještě trochu prozkoumat opačné pobřeží USA, takže zítra s Mírou Londýnem (nový obyvatel českého domu na 8mé Avenue s neuvěřitelně skvělým příjmením ;) a Jirkou (dokonalé ztělesnění Švejka, jehož ač krátký pobyt naplnil český dům Haškovskými hláškami) odlétáme směr Los Angeles šlápnout na pár těch hvězd a otisků bot a rukou slavných filmových hvězd!

Držte nám palce a my si budem držet klobouky!

Více než 3 měsíce poté

Zdravím kupku čtenářů, kteří zabrousili znovu na blog a stali se tak svědky jeho zmrtvýchvstání :) Naivně jsem věřila, že znovu rozběhnu blog, alespoň zlehka doplním mezeru událostí, které se staly během této čtvrtroční odmlky, ale samozřejmě, jak je tomu ve většině případů, vyskytl se jeden docela nepříjemný háček.

Svou krátkou rekapitulaci jsem chtěla doplnit fotografiemi, abych se nemusela toliko rozepisovat, oživila mou fotogalerii a vaší fantazií trochou barevných obrázků. Co osud nechtěl, veškeré fotky jsou spolehlivě uloženy v Radžovém laptopu (nebo vypáleny na DVD), který je zamknut v Dariuszově domě v Coquitlamu a Dariusz se momentálně nachází někde v přírodě na delším rodinném campování.

Nicméně, rozhodla jsem se pokračovat i bez obrázků, třeba to bude zajmavé i v tomto případě :)

Hurá směr východ!

Po značně dlouhé odmlce opět pár řádků pro nejvěrnější příznivce, kteří ještě nezapoměli na moji malou maličkost ve velkém městě. Vlastně bych měla začít uvažovat nad změnou názvu blogu. Jak už to chodí, časem se to okolí, které pro vás bylo tak neznámé a zdálo se vám tak obrovské, tak nějak zmenšuje a stává se pro vás více a více běžnou záležitostí.

Poslední dozvuky Olympiády v podobě výprodeje obrovských a nebo příliš malých velikostí oblečení jsou už jenom matnou vzpomínkou na tuto velkou událost a Vancouver se plně připravuje na přicházející léto. Kanaďani déšť nedéšť začli obouvat prosté žabky, lehká letní tílka jim provětrává stále chladný severní vítr z hor, ale zdá se, že jim žádné klimatické hrátky v podobě aprílového počasí nezkazí radost z nastupujících letních měsíců.

Dnes už mohu také oficiálně prozradit datum mého příjezdu. Pokud tedy vše půjde, jak se říká, podle plánu, v září dne 26. tohoto roku bych měla opustit kanadskou půdu a v úterý o den později se radovat z příletu do Evropy :) pokud by se našel někdo kdo by mě chtěl přivítat, buďte připraveni 18:30 u brány příletů na vídeňském letišti ;) a ne, že tam nikdo nebude hovádka! :D

Víkendová barbecque párty alias rozloučení s těmi, kteří se vrací do vlasti rodné a s těmi, kteří vyjíždí vstříc novým zážitkům různě po Americe, byla skvělým uvolněním, jelikož poslední týden byl poněkud hektický. Datum našeho odjezdu do Jižní Karolíny blížil čím dál tím víc. Pro hlavy nezasvědcené: náš Guatemalský kamarád Carlos má auto v malém městě Myrtle Beach a rád by ho znovu využíval. Bohužel nemůže momentálně vycestovat z Kanady, vybízela se tedy možnost toto autko vyzvednout a dopravit ho Carlosovi do Kanady. Skvělou příležitost pocestovat po Státech jsme museli chytit za pačesy. Proto je toto poslední upgrade ze západního pobřeží. Počasí nás sice vůbec nepotěšilo, jelikož na východě dle předpovědi řádí hromy blesky, ale snad se náš příjezd obejde bez problémů.

Jdem na to....za hoďku bychom se měli odlepit od povrchu zemského ;)

Cypress bez mráčku

Tak po dlouhé odmlce se opět hlásím. Ve Vancouveru konečně naplno udeřilo jarní počasí, takže jsem vytáhla sluneční brýle, sukni a vymodlené botky z maminčina balíčku. Nevím jak ji napadlo, že je tady tak moc postrádám, asi telepatie nebo prostá mateřská láska :D

Víkend byl ve znamení modré oblohy, slunečního svitu a vysokých teplot. Byl by hřích nevyjet na hory (samozřejmě se jeden hříšník našel, holt Radža taky konečně musí někdy pracovat), dokonce po krátké domluvě jsme "zbantovali" dalšího výletníka - našeho guatemalského kamaráda Carlose. Černá pleť a fakt, že Carlos nikdy nestál na bruslích natož na lyžích nám slibovali nezapomenutelné zážitky.

Carlos se ukázal jako pravý bojovník a svou odvahou a chutí nám zaplnil krásné odpoledne skvělou zábavou ;) kromě toho, že jsem zjistila, že moje angličtina stojí za prd, když nemůžu pořádně vysvětlit co má dělat, jsem také zavzpomínala na svoje první lyžařské výcviky se základní školou ... když to srovnám, tak je Carlos opravdu talent. Nehledě na to, že 99% jeho spoluobčanů nikdy nevidělo sníh, plužit se naučil po druhém nebo třetím sjezdu. Mě to trvalo týden ;)

Matěj zase překvapil svými trenérskými schopnostmi. Po krátké chvíli jsem nechala vyučování jízdy na lyžích plně v jeho režii, pže moje vlastní lyžařské schopnosti by žádným přínosem pro Carlose nebyli :D

Videa pořízená ze svahu (teda pokud někoho neurazí, že jsem tento kopeček nazývala svahem) jsou nezapomenutelnou vzpomínkou a hlavně dokonalým nástrojem k procvičení bránice. Stačí, že si na ně vzpomenu a už mi cukají koutky :) Tak teď už by to určitě chtělo vytvořit si účet na youtube.com :)

Velikonoční barbeque

Tak se klukům naskytla skvělá příležitost okusit kopce Revelstoku a zažít pravou kanadskou lyžovačku. Prašan, skály, kopce příkré až hanba, kdo by nezáviděl. Po shlédnutí fotek moje bledá závist zařadila Revelstoke na první příčku v seznamu míst, kde si prostě musím zalyžovat.
S představou nudného víkendu, jsem v práci mému šéfovi vysvětlovala, jak je možné, že jsem na Velikonoce sama. Jako řecký ortodoxní katolík tento fakt nedokázal pochopit, až se mu zželelo a pozval mě na nedělní grilovací párty, kterou každoročně pořádá se svými řeckými přáteli. Kromě toho, že jsem se přecpala kupou delikatesních jídel, potkala další kupu zajamvých lidí, bylo docela zajímavé nahlédnout do šéfovic soukromého života, který si Stathi podle mého názoru poměrně dost chrání. Než jsem poprvé viděla jeho ženu, dobírala jsem si ho, že je pro mě jako inspektor Columbo, který se o své ženě s láskou zmiňuje v mnoha dílech tohoto slavného seriálu, ale nikdy neodkryje její identitu.
Návrat kluků následoval po nedělní půlnoci spolu s Adri, která zde měla pracovní pohovor. Její přítomnost mi krásně proslunila pondělní volno, které jsme jako správné ženské hladové po nakupování nebo alespoň okoukávání kanadské módy strávili v obchoďácích. Bohužel náš Jakub zvaný Satén nezvládl jednu (jistě nebezpečnou :) čás kopce a domů si přivezl natažené koleno a rty napuchlé do obrovských rozměrů. Ti kdo znají Kubu a ví, že i v normálním stavu jsou jeho plné rty nepřehlédnutelným znakem jeho obličeje snad pochopí, že slovem "obrovských" myslím "jako opravdu obrovských" :D

Dnes také nesmím zapomenout poděkovat moji neuvěřitelné mamince. Balík došel! Děkujííí!!! Hlavně za ty botky!
Takže si děvčata lečte ošlehané zadky (doufám, že budete zdravé jako řípy, jelikož se mnou to bude bledé, ale naštěstí tady máme Matěje, který nikdy nezanevře na české zvyky, tak snad mi ta jeho pomlázka nějaké to zdravíčko přinese) a vy kluci zase schovejte karabače do skříně a tu velikonoční pálenku vstřebejte co nejdřív!

Happy Easter!

Queen Elizabeth Park

Zbývalo pár dní do Honzova odjezdu a my jsme se dosud patřičně nerozloučili s Olympiádou, proto jsme v tuto slunnou sobotu vyrazili do Queen Elizabeth Parku dát sbohem skvělým zážitkům.

Každý posbíral jakoukoli věc, která měla něco společného s olmypiádou, tudíž jsme mohli zformovat vzhlednou kupku rekvizit, která měla vytvořit alegorii Olympijských her. Těsně před focením jsme však s českými vlajkami a dresy, klobouky apod. vytvořili patřičný rozruch, což znamenalo nechat se fotit nespočtem zvědavých japončínků. Poté jsme utvořili skupinku a dbali rejžových (Honzových :) pokynů. Jak to dopadlo můžete shlédnout na picase!

Jarní Vancouver

Odmlka dlouhá až hanba. Pro poslední nadšence, kteří ještě na tento blog nezanevřeli mám novou várku fotek, ale jináč nic moc zajmavého.

Poolympijské překvapení v podobě sněhových přeháněk nás opustilo stejně rychle jako přišlo a naopak Vancouverem zavlál jarní větřík, který proměnil pahýly stromů v překrásné vonící koruny květů a odehnal mračna bránící teplým slunečním paprskům prostoupit městem.

Dobrou zprávou je, že mi konečně přišla kartička s potvrzením, že od prvního března jsem pojištěna u Britské Kolumbie, což znamená, že mohu konečně sportovat bez obav z dalších tučných účtů za ošetření. Což mi připomíná jednu kuriózní záležitost. Asi před měsícem Radža úspěšně složil zkoušky na autoškolu tudíž mu byl vydán místní řidičský průkaz. Ten vám přijde poštou a kromě osobních údajů zde musí být uvedena výška, váha ba dokonce i barva očí i vlasů (moc nechápu jak to řeší, když se blondýnka nechá obarvit na černo). Ke kartě samotné vám pak přijde zajmavý zelený letáček (který mi byl poslán i ke kartně z pojištění). Na první dojem tento papír vypadá jako reklama, po hlubším prozkoumání jsme však zjistili, že je to formulář, ve kterém se můžete registrovat do sítě dárců orgánů a zaškrtnout orgány, které darujete v případě nehody. Dokonalá zastrašující metoda, kterou bych zavedla i u nás :)


Na Picase najdete fotky z pláže kde jsme se byli trochu provětrat jednoho slunného dne těsně před odjezdem našeho "rejžy" Honzy, který zorganizoval celou skupinu Liptákovského klobouku (což jsou vlastně kluci coby nejslavnější fanoušci tohoto roku a nejslavnější Sáblikovic klobouk)!

Trocha Paralympic Winter Games a znovu na hory!

Moje oblíbené volné pondělí znovu zaklepalo na dveře a od 8 rána mě nenechalo spát. Plán na ráno byl jasný: dva volňásky na trénink české paralympijské hokejové reprezentace nás zavedli do Thunderbird areny University of British Columbia. Po příchodu jsme však byli dost zklamaní pustotou, která na ledě vládla. Jak jsme se při cestě zpátky dověděli, trénink byl přeložen na pravé poledne a to nám to nevycházelo. Místo toho jsme tedy občíhli jinou ledovou plochu, kde zrovna začali trénovat borci italské reprezentace.

Koukat na sledge hockey je tak trochu směsice nejrůznějších dojmů. Nejdříve je to hrozně zvláštní pocit, když na ně koukáte poprvé, připadá vám to jako něco neznámého. A když pak koukáte na některé mladé tváře, které mohou být stejně staré jako vy, přepadá vás obrovská lítost. Po delším sledování vás ohromí houževnatost, kterou musí tito chlapíci vlastnit. A nakonec vám vlastně dojde, že nestojí ani tak o lítost, jako o kupu vyřvávajících fanoušků pro které mohou hrát. Zase jeden obohacující zážitek navíc ;)

Odpoledne jsem po dlouhé přestávce znova vyrazila protáhnout tělo na hory. Tentokráte jsem si však půjčila od Matěje lyže, prověřit moje staré lyžařské schopnosti. S ponožkou na lokti, asi třemi starými svetry (kdyby mi zase chtěli stříhat rukáv :) a přilbou, dokonale vybavena, vyrazila jsem s klukama směr Cypress Mountains. Díky bohu se lyžařské laškování obešlo bez úrazu a my se v pořádku vrátili všichni domů :) akorát teda ta svalovice, kterou zítra budu mít, bude dost zničující :( Vlek a český vlekař :)

Seattle

Konečně se na mě usmálo štěstí a já si dopřála dva dny zaslouženého volna. Nikdy bych neřekla, jak moc budu děkovat filmové akademii za předávání Oscarů. Ač sledovanost posledních let podle průzkumů klesá, diváci amerického kontinentu stále touží vidět v přímém přenosu kdo bude dalším nositelem malé sošky a jak mi bylo řečeno, každý rok je v tento večer extrémně málo lidí, proto se šéf rozhodl restauraci zavřít. Před sebou jsem měla dva dny volna, které jsme se rozhodli vyplnit výletem do největšího města amerického severozápadu - Seattlu.

Ráno rychle naházet svých pět švestek do auta (včetně vybavení na hory - co kdybychom se náhodou rozhodli si zalyžovat :) po cestě nabrat Honzíka a v plné polní vyrazit směr americké hranice. Zde jsme se nějakou tu hodinku zdrželi, jelikož jsem si musela vyřídit vízum, které kluci už vyřízené měli, protože tento stát nekonečných možností už navštívili. Naštěstí ve vzduchu visela přátelská atmosféra (otázkou je, jestli se nejedná o nějaký psychologický manévr ze strany amerických strážců hranic), takže po 15 minutách odpovídání na otázky směřující na mou osobu jsem se mohla chlubit s razítkem v mém pase.

Ještě jsme ani nedojeli do Seattlu a už jsme utráceli první dolary. Cestou jsme narazili na nákupní středisko, kde mají za výprodejové ceny značkové oblečení, což se nesmírně hodilo Honzovi, který se chystá za dva týdny domů a stůj co stůj si chce odvést pár suvenýrů (především v podobě oblečení). Takže když jsme dorazili do města, bylo pozdě něco velkého organizovat, takže jsme se akorát pokochali večerním pohledem na nám ještě neznámý Seattle a pak se navečeřeli a vyspali do růžova u známých. Což byl Radžův kamarád Kosken a jeho přítelkyně v pěkném domečku družného nora Fina :) asi 30tiletý Skandinávec, narozen ve státech, sice byl opravdu kamarádský, ale průměrná teplota v baráčku byla asi jako v iglů, takže jeho severské geny se nezapřou.

Druhého dne v pondělí jsme po vydatném spánku a snídani vyrazili vstříc ulicím Seattlu. Naší první zastávkou byl park přesně naproti Downtownu, kde leží zbytky staré továrny. Bohužel jsme se nedověděli, k čemu tato fabrika sloužila, což si myslím, že je škoda, třeba má zajmavou historii. Pokračovali jsme podél pobřeží k houseboatům (Houseboats), které se mi z celého dne líbily nejvíce. Kouzelné malé domečky na vodě kolem nás vytvářely pohádkovou atmosféru :)

Odpoledne jsme se rozhodli navštívit dominantu Seattlu. Moderní rozhledna zvaná Space Needle byla postavena ku příležitosti Světové výstavy v roce 1962. V nejvyšším bodě věž dosahuje 184 metrů, široká je 42 metrů a váží necelých 9550 tun.

Poté co jsme se pokochali pohledem na Seattle a vůbec všude kam naše oko dohlédlo (jelikož bylo mračno, viditelnost nebyla bohužel 100%) zavítali jsme do Seattleských muzeí. Kromě toho, že je Seattle znám svou vysokou konzumací kávy (byla zde mimojiné založena má oblíbená síť kaváren Starbucks :), je znám také jako hudební centrum či kolébka hudebního žánru grunge (já jako hudební nevzdělanec to pokládám za rock). První na řadě bylo tedy Museum hudby. I když jsem se zpočátku cítila trochu nesvá a nebyla jsem si jistá zda vystavené rekvizity mohu patřičně ocenit, když mé znalosti historie hudby hrubě kolísají za průměrem, atmosféra mě však dokázala místy ohromit natolik, že jsem na kus rozbité kytary po Jimym Hendrixovi koukala jako na svatý obrázek.

Druhým kouskem bylo Muzeum Science Fiction. Fanoušci Star Treku, Star Wars či Planety opic by jistě zajásali :) Pro mě však byl nejcennějším pokladem odkaz Karla Čapka jako tvůrce slova "robot", které si osvojili všechny světové jazyky :)

Goodby Olympics!

Tak už bylo na čase, abych zase sedla na chvíli k blogu a něco vytvořila. Po tomhle olympijském (pro mě olympijsko-pracovním) maratonu jsem nabita zážitky, bohužel trpím zlvláštní chorobou, která mě zastihne vždy, když usednu k internetu, napsat tady pár řádků. Veškeré nápady a návrhy na skvělý článek, které mě přes den napadají jsou ty tam a moje kebule nic nevymyslí. Tak se předem omlouvám, jestli se ty žvásty nedají číst a taky za to všechno na co zapomenu a nepodělím se s vámi o mé zážitky (sakra nemůžu napsat "nezapomenutelné" pže bych to byl paradox :D

Každopádně velká mezinárodní show skončila a pět pomyslných svázaných kruhů se vrací na své kontinenty. Přecpaný Downtown je náhle liduprázdný, po cestě potkáte už jen pár nadšenců, kteří dokupují poslední zásoby olympijských suvenýrů. Honosnou zeleno-modrou výzdobu sundávají dobrovolníci (kteří dostali na olympiádu skvělý outfit - tyrkysové bundy a vesty a trička, vypadají fakt dobře). Samozřejmě měření sil není konec. Co nevidět začíná paralympiáda, na kterou bych se chtěla taky podívat, tak uvidíme. Jenom škoda, že ten Whistler je tak daleko. Koukat na to jak tam sjíždí borci ty kopce takovým způsobem, který já (naprosto zdravá) bych vůbec nezvládla, musí být pecka.

Česko si přivezlo 6 medailí, z toho jedna polovina visí na stejném krku. Drobná Marťa dosáhla obrovského úspěchu o to více si toho vážím a obdivuji, když jsem viděla jak moc to pro ni bylo náročné. Když jsem na letišti při odletu české reprezentace žádala o podpis, došlo mi, že to přece jenom není sranda. Vypadala naprosto vyčerpaná, přesto ji její skromné srdíčko nedovolilo ignorovat nás neodbytné fanoušky (teda naštěstí jsme tam byli jenom dva :) a z posledních sil nechat svůj rukopis na mém dresu a Honzových průvodcích olympiádou. Bohužel bronzová Šárka odjela dřív (na tu byli kluci ve Whistleru), za to jsem pokecala s Lukášem Bauerem, který mi vysvětlil jak je to s tou štafetou, na kterou jsem byla ve Whistleru (o čem jsem se teda trochu zapoměla zmínit - fotky na picase). Ostaní bronzoví běžkaři nám někde utekli, takže moje přání vidět jak kouká Koukal zůstalo bohužel nenaplněno.

Z kluků jsou mediální hvězdy po celém světě a když se budete pozorně dívat na záznamy, najdete i mě :D Jejich známosti a suverénní chování je dostalo až do olympijského domu (kde jste prakticky bez akreditace, či 100 dolarů neměli co dělat). Díky jejich neostýchavé povaze jsme však poznali pár lidí z české výpravy a ukořistili podpis Katky Neumanové i její dcery Lucky :) kromě toho taky pár plakátů v nadživotní velikosti sportovců (které vlastně ani nemáme kam pověsit pro jejich nadprůměrnou velikost, asi stovku energetických drinků a krásné půllitry Pilsner Urquel.

I když jsem neskonale ráda, že jsem se téhle události mohla zúčastnit (i když toho volna jsem moc neměla) na druhou stranu konečně Kanada taky mluví o něčem jiném než o tom, že vyhráli nejvíce zlatých medailí - momentálně mluví o tom, že rozpočet (Britské Kolumbie) dosahuje několika miliardového či bilionového schodku.

Kdo totiž nezažil, nepochopí. Kanaďani jsou nejzarytější vlastenci, které jsem kdy potkala. Jejich hrdost často přecházela v sebevědomí, které kdyby nadnášelo, už by dávno ulítli. Trochu paradoxem je to, že jsou to často synové, dcery, vnukové a vnučky evropanů a asiatů zejména, kteří zde emigrovali. Euforie z výhry nad USA v ledním hokeji taky ubírá na síle, i když náš číšník v restauraci Chriss nám každý den připomene jak jsou užasní a jaký je ten Crosby kouzelník. Média nemocná z kanadského vlastenectví vykašlává poslední bacily této nemoci a já můžu poslat jeden velký dík České televizi, kde jsem v životě nezažila, aby místo výherce v prvních vteřinách po závodu ukazovali jen české reprezentanty.

Zlatá Martina podruhé!

Tak pro začátek musím upozornit na to, že jsem se úplně zapoměla zmínit o dvou návštěvnících, kterým tady po období olympiády poskytujeme azyl. Nejedná se o žádné mimozemské tvory, jak by si někdo pod pojmem "návštěvník" mohl představit, ale o dva brněnské bratry Jirku a Honzu, kteří nám tady trochu narušili tu naši čtyřku, samozřejmě v dobrém slova smyslu. Jsem moc ráda, že znám zase další dva skvělé človíčky (tři když budu počítat i Adri, která tady však byla jenom na skok, škoda :( ). Oboum patří velký dík za všechno v čem nám pomohli, hlavně Jirkovi, jako největšímu diplomatovi, který vyjednával všechny lístky :)

Jak naši hokejisti bojovali s Ruskem, druhý zápas s Lotyšskem a Finskem nevím. Respektive výsledek znám, ale neúčastnila jsem se střetů osobně, takže nic moc o tom napsat nemůžu :) to už je otázka pro kluky, obrovské fanoušky a znalce hokeje ledního. Jediné co můžu, je hodin na picasu pár fotek.

Naprosto nepřekonatelným zážitkem tohoto týdne (teda myslím, že mě do neděle žádný lepší nepotká) je včerejší účast v Richmondu na olympijském rychlobruslařském oválu v závodě na 5000m. Favoritka závodu naše česká Sáblice opět nezklamala a dobruslila si nádherným způsobem pro druhou zlatou medaili. Všude spousta Kanaďanů, jelikož ti také měli svou favoritku, které však stříbrnou medaili vyfoukla němka a v hledišti jste mohli napočítat desítky skupinek v oranžových svršcích, což byli Holanďani. Česká základna však byla taky obstojná, dokonce jsme v řadě při kontrole lístků potkali pana Langra a můžu říct, že i politik takového kalibru je prostě obyčejný veselý týpek, který si chce zafandit :)

Kdo sledoval záznam nebo přímý přenos může vidět klobouk, podobný našim, který kluci vlastnoručně vyrobili a ocenili našimi podpisy (teď když už jsme taky byli v té televizi a jsme takové persóny, tak to přece bude mít cenu :) jenom škoda, že tato trať musí být opravdu vysilující, jelikož byla nesmírně unavená a hnedka potom spěchala na dopingovou kontrolu, takže na lístku mám podepsaného jenom trenéra (já jsem se s ním teda nikdy nesetkala, pže jako obvykle i včera jsem musela do práce, ale slyšela jsem, že Péťa Novák je bezva týpek :)

Czech versus Latvia

Dva dny po zápase s našimi slovenskými sousedy jsme se utkali opět s Evropany tentokráte však s Lotyši. Štěstí stálo na naší straně, jelikož jsme dostali poslední řadu u lóží, kde sedí prominenti, kteří zde mají jídlo a pití zdarma. Naši "sousedé" kanaďané byli správní chlapíci a párkrát nám nějaké to pivko zdarma poslali. Samozřejmě jsme po něm žíznivě chňapli, byť bylo kanadské, jelikož svoje vlastní pití si na stadion přinést nemůžete a když si chcete pivo koupit, musíte šáhnout do kapsy trochu hlouběji, než v ČR (asi 7krát).

Oběcně jsou Lotyši outsideři tohoto olympijského utkání (což bych neměla nahlas moc říkat, abych ještě nepřinesla nějakou smůlu do dalšího souboje), takže kanaďané vesměs fandili jim. Troubili jsme, křičeli jsme, mávali jsme...překřičet však celý stadion vyřvávající "Latvia" nebylo až tak jednoduché. V každém případě to byl neopakovatlný zážitek. Neopakovatelný zážitek byl také průvod Čechů nakříž Downtownem po výhře. Takové malé "nacvičováním na zlatou medaili" :)

Večer jsme zakončili v pubu, kde vystupovaly malé kapelky či zpěváci, kteří chtěli ukázat co umí. Po hodině nás upozornili, že musíme zaplatit 10 dolarů, což se samozřejmě nikomu nechtělo, tak jsme to ukecali, že jenom dopijem pivo, které jsme měli objednáno a půjdem. Samozřejmě dobrá nálada a povaha česká nám nedala a my jsme objednávali další a další rundy dokud se bodyguard opravdu nenašval a my museli spěšně odejít, abychom se obešli bez zranění :D

Czech versus Slovakia

Poslední úpravy ručně vyráběných oblečků, tváře zdobené národní trikolorou, na hlavu klobouky a může se vyrazit směr Canada Hockey Place podpořit naše kluky v prvním hokejovém utkání. Náhodný los nám vybral bývalé spoluobčany, takže místo rivality panovala v okolí spíš pohodová atmosféra plná očekávání.

Kluci zorganizovali další společné focení, tentokráte i se Slováky. Trošku paradoxem bylo místo setkání - Ruský dům, který sídlí v Science World a reprezentuje zde budoucí zimní hry v Sochi.

Asi hodinové čekání před zimákem mě, oblečené v sukni, ani trošku nepřišlo vhod, holt bílé kalhoty jsem nesehnala :( Hned po příchodu na stadion nás odchytl týpek z televize, prý jestli bychom mohli dát interview. Matěj obohacen kupou zkušeností s médii z posledních dní se ujal postu hlavního mluvčího a pohotově odpovídal. Já se svými chudými znalostmi ledního hokeje a trémou udělala z mého představení naprosté fiasko. O to víc jsem se styděla, když jsem zjistila, že natáčení nebylo pro televizi, ale byl to přímý přenos na velkou obrazovku na stadioně! Samozřejmě to Radža stihl zdokumentovat na foťák, takže budu muset najít nějaký lišácký způsob jak ho vymazat. Naopak fotky, které udělal jeden novinář z idnes.cz se celkem povedly, takže tady klidně pyšně nechám odkaz:

http://oh.idnes.cz/foto.asp?c=A100218_053509_zoh-hokej_lge&r=zoh-hokej&strana=2 (fotka číslo 24).

Atmosféra na stadioně byla úžasná. Vlajek českých i slovenských nepočetně mnoho, jenom nám malinko zkazili náladu kanadští senioři, kteří si začli stěžovat, že nevidí přes naše klobouky. Asi po deseti minutách přišel podruhé postarší volunteer, který nás rázně upozornil, že více již za náma chodit nebude, ať si prostě ty klobouky sundáme. Po Matesově připomínce, že tohle je hokej a ne kino, došlo k malé konfrontaci, ta však díky bohu rychle vyhasla a my jsme si pro zbylé dvě třetiny našli jiná hnízdečka mezi Čechy k fandění, kde jsme mohli křičet hlava nehlava klobou neklobouk.

Smršť střel na slovenskou brankou, kterou naši zahájili zápas skončila sice stějně rychle jako začala, hlavní je, že náskok udrželi.

Na fotky opět koukněte na picasu a tady jedna bonusová - od Kubového taťky z televizního přenosu v ČR.

The best cheesecake in Vancouver!

Konečně jsem si dneska dopřála zaslouženého volna a vyrazila s Radžou a Lukášem směr Downtown (centrum) taky trochu okusit té olympijské atmosféry.

První zastávkou byla již zmíněná velkoplošná obrazovka, kde jsme sledovali boj teď už bronzového Lukáše Bauera. Zde jsem si také já okusila jak chutná sláva. Naše dresy české hokejové representace a klobouky v barvách naší vlajky vzbuzovaly patřičný rozruch a každou chvíli jsme museli odpovídat na zvídavé otázky typu odkud jsme, jestli závodíme, jestli máme lístky na olympiádu apod. A to ani nepočítám kolikrát jsme museli pózovat s lidma, kteří se s námi chtěli vyfotit :D

Zde jsme taky navštívili kanadský dům, kde měli pár zábavných atrakcí, bohužel fotky máme jenom dvě, pže jsem zapoměla baterky do foťáku (ano ano nic neobvyklého) a nový foťák jsme si vyzvedávali až ve 4. Na picase ale najdete jak vypadají lyže pro paraolympionika, což pokládám trochu za výjmečné, pže na vlastní oči je moc lidí asi nevidí. Jinak jste se mohli vyfotit s olympijskou pochodní (kde byla řada jejíž délka vás přesvědčila o tom, že jedna fotka s pochodní, kterou už máte vám bohatě stačí :). K vidění bylo pár archivních kousků jenž stály u zrodu zimních sportů, nějaké ty trenažery se snowboardem nebo něčím podobným.

Poté byl v plánu německý dům, který vypadá jako jeden z nejzajmavějších (hlavně když všude kolem voní správně propečený vuršt), jenomže to vypadalo, že kromě nás chce tento dům vidět i další polovička zeměkoule. Potom co jsme se vyfotili se švédskými fanoušky a od milé paní dověděli, že se v řadě stojí hodinu, uznali jsme, že bude lepší, když nějaký ten den počkáme a třeba se ke konci olympiády všudypřítomné řady zkrátí na polovinu.

Od návštěvy ruského domu (který by měl zároveň tak nějak prezentovat budoucí hry v Sochi) nás odradila moje spolupracovnice Ola (která má přítele Olega :D to mě vždycky rozesměje), která tvrdila, že stát hodinu v řadě se moc neoplatí, pže tam prakticky není nic extra zajmavého k vidění. Takže návštěvu domu bývalého sovětu (což Oli v práci se šéfem pořád připomínáme :D) jsme odložili na neurčito a raději jsme navštívili nedalekou kavárnu, kde pracuje Lucka. A určitě jsme neprohloupili, jelikož jsme byli pohoštěni výběrovou kávou a nejlepším tvarohovým koláčem ve Vancouveru. A to bez přehánění. V životě jsem lepší nejedla ;)

Úplně nakonec jsme omrkli slovenský reprezentační dům, který ho má letos poprvé otevřen pro veřejnost. Bohužel vstup za 100 dolarů nás dost odradil, takže když to shrnu, zase jsme žádný dům neviděli zavnitř - když nepočítám ten kanadský :)

Kluci a zlatá Sáblice

Dešťové mraky konečně odpluly do věčných lovišť (teda po jednom dnu se opět vzkřísili, aby nám to nebylo líto a dneska opět začlo pršet) a slunce zalilo svými paprsky olympijskou neděli. Zarytí fanoušci fandili hlava nehlava a zamilovaní slavili svatého Valentýna, což znamená plné restaurace a nutnost některých tvrdě pracovat i v neděli (např. já :( ).

Tato prosluněná neděle se také zapíše do paměti kluků, jelikož jim přinesla slávu a pozornost nejenom českých médií! Jako správní fanoušci trávili skoro celý den na letišti (a po x hodinách navázali spoustu přátelských vztahů s novináři - Radža se dokonce stal na chvíli kameramanem jednomu skandinávskému reportérovi), aby mohli přivítat hokejisty přijíždějící na hry, s napětím sledovali závod na 3000m Martiny Sáblíkové na velkoplošné obrazovce v centru Vancouveru a po tom co vybojovala zlatou medaili ji s nadšením spěchali přivítat k Olympijskému oválu do Richmondu. Slušivé klobouky, české dresy, zanícení a horlivost s jakou kluci přivítali zlatou Sáblici a vyjádřili podporu při medailovém ceremoniálu neunikla českým (i zahraničním) médiím a nyní jsou kluci k shlédnutí v každém spotu a znělce z Olympiády. Sbírají rozhovor za rozhovorem a patřičně si užívají popularitu! Už se tady začíná mluvit o tom, jak to bude vypadat na letišti až budou přijíždět domů :D

Po práci jsem se k Radžovi a Lukášovi na letišti přidala taky já, zjistila, že jsme potkali další Čechy (začínám mít pocit, že Kanaďana abys po těch evropanech a asiatech pohledal) a zjistila co znamená opravdový fanoušek ledního hokeje. Což byla parta kanaďanů, kteří měli s sebou velký kufr, ve kterém ukrývali dresy všech zemí, které se účastní letošních her. Trik spočíval v tom, že pokaždé co přijede nějaký representant (samozřejmě kluci měli vše zjištěné předem, aby jim nikdo neutekl) rychle na sebe navlíkli dres země, kterou hráč reprezentuje a nechali si ho podepsat. Po tom, co dva čeští hráči, kteří po příjezdu ignorovali zástup fanoušků i přes hlasité výkřiky, se na jejich tváři objevil takový výraz zklamání, který spatříte opravdu málokdy.

Vancouver 2010

Pochodeň rozpálila olympijský oheň, aby pár hodin na to mohly být spuštěny první stopky měřící rychlost, natažen první metr měřící vzdálenost a aby zasedla první komise hodnotící výkony sportovců.

Velkolepá zahajovací ceremonie přivítala všechny účastníky a návštěvníky her, i když byla poskvrněna smutnou smrtí mladého Gruzijce.

Na CTV se rozjel olympijský maratón, takže i přesto, že se vše koná velice blízko nás a my se toho nemůžeme zůčastnit, sledujeme dění alespoň skrze toto médium.

Poslední týden olympijská pochodeň křižovala Vancouverem, doprovázena vždy zástupy zvědavců, což jsem si nemohla nechat ujít. Den před zahájením putovala tři bloky od mé práce, zrovna v době mé pauzy, tak jsem si na konto připsala další ze zážitků, které se pravděpodobně nebudou opakovat. Hnedka poté jsme s Radžou spěchali do Downtownu, kde si chtěl Radža vyfotit hodiny odpočítavající zahájení olympijských her když budou všechna čísla 01:01:01:01 (d/h/m/s). Samozřejmě technika zklamala (prý :) a okamžik zdokumentován nebyl :D myslím, že se tomu říká zákon schválnosti!

Upcoming Olympics!

* Velké digitální hodiny v centru Vancouveru odpočítávají poslední dny a hodiny do zahájení olympijských her a celým Vancouverem (i Whistlerem) se množí auta rozvážející přijíždějící sportovce a jejich trenérské, lékařské, manažerské podpory z nejrůznějších koutů země

* Olympijské zprávy vytlačují články o chřipce a televizní média jsou plná propagací oficiálních partnerů her

* Olympijský obchod praská ve švech, městem uspěchaně pobíhají zaměstnanci v uniformách a dobrovolníci v zeleně a tyrkysově zářících bundách postávají na strategických místech ochotni okamžitě poskytnout jakoukoli informaci (vyjma těch osobních)

* Všude kolem vás nespočet lidí, kterým se na krku houpe akreditace, která je opravňuje vstupovat na místa ostatním zapovězená a cestovat zdarma (a kterou tak klukům závidím :)

* Kulturní program doprovázející olympiádu se naplno rozjel a hotely se začínají plnit zvědavci z různých koutů světa

* Olympijská pochodeň připomínající dávnou historii krouží Vancouverem (jenom škoda, že poslové nemohou nařídit pozastavit všechny války)

Ve volné chvilce jsem zdokumentovala pár míst, takže koukněte na Picase na složku Olympics. Moc jsem toho pravda nevyfotila, jelikož Radžův foťák vypověděl službu, takže jsem musela použít mého veterána, ale až nám přijde nový kousek nahodím něco více.

Docela zajmavá je olympijská vesnička, před kterou stojí neuvěřitelné kvantum zcela nových terénních automobilů (pro znalce značku zjistím později ;) a kterým dokonce byl vyhrazen jeden pruh na cestách, které jsou důležitou spojkou mezi vesnicí a místy konání.

Co dodat více

Winter Olympic Games are COMING!

Český pozdrav z Vancouveru a slovenská diskotéka

Stanley Park, čtvrtek leden 23. Skupinka mladých čechů pokřikujících jeden po druhém. Hodiny odpočítávají poslední minuty dne a noční odliv odkrývá balvany, které jsou přes den skryty vlnami Severního Pacifiku. V povzdálí uprostřed moře pět kruhů červeně svíticích, spojených v chorobně známý obrazec (a kousek vedle benzinka, pitná voda pro jachty, lodě, čluny a jiná plavidla - pohled na ni, uprostřed moře, mi poprvé přišel neskonale kuriózní :).

Tak přesně tento obraz se naskytl kolemjdoucím, nočním sovám, které nespí nebo neodpočívají v teple domova. Ani nevím odkud přišel prvotní impulz zorganizovat akci, při které se vyfotí všichni češi, které seženeme, u Olympijských kruhů. Myslím, že to byl výplod Matějovy vynalézavé fantazie, ale jelikož si nejsem jistá, omlouvám se předem zda-li jsem někoho urazila přiřazením tohoto skvělého nápadu nepravé osobě.

Jak pózování dopadlo můžete shlédnout na Picase. Každopádně doufám, že to nebylo naposledy a že se zase sejdem a v mnohem hojnějším počtu :)

Dva dny na to jsme se zúčastnili pravé Slovenské diskotéky, kde všichni vytvořili tak úžasnou atmosféru, tolik podobnou naší vlasti, až jsem časem zapomínala, jak daleko vlastně jsme. Přímo z práce jsem chvátala pár bloků na jih (jako tradičně jsem malinko zabloudila, ale jenom o 2 bloky, což znamená, že moje orientace se pomalu, ale jistě lepší, třeba už za chvíli nebudu potřebovat buzolu, kterou jsem dostala od Matěje k Vánocům :) Hned u vstupu jsem jako správná Češka ukecala vstup zdarma (který Radža Slovenskému bratiovi splatil štamprlí Bacardi - borovičku opravdu neměli :( a hned na to klusala k Jakubovi, který v rukou třímal neuvěřitelnou trofej. 6 litrovek famózního slovenského nápoje, toliko oblíbeného mými chuťovými buňkami - KOFOLY!!! Škoda jen, že se muselo končit už v jednu, domácí atmosféra a hity české i slovenské (včetně polky!!!) způsobily dokonalý taneční maratón.

Risk je zisk...?

Jelikož moji spolubydlící jsou kluci hraví, Jakub nedávno přinesl domů stolní hru Risk. Prý máme něco takového i u nás v české verzi, já však nikdy neměla tu příležitost tuto hru zkusit. Půl hoďky předem mě Matěj upozornil, že se to opravdu dost prožívá a že se u toho hodně křičí a hádá. Připravena na vše jsem usedla ke stolu a nechala kluky zasvětit mě do pravidel, která nejsou přece jenom nějak extra složitá, jenom té moji kebuli zabere více času, než řádně vstřebá všechny infromace. Obecně byla hra však pro všechny spíše generální zkouškou, takže se to (výjmečně :) obešlo bez větších sporů a dohadů. Příště to ale vidím na pěknou bitku o všechna území, pže první hod kostkou proměnil moje spolubydlící v kluky školního věku, kteří prožívají každou výhru i prohru ať už je jejich nebo ne.

Science World

Tak jsem zase vpadla do pracovního koloběhu, který naštěstí trochu kolísá, jelikož mám další 2 dny volno :) V restauraci se kromě dvou nových cedníků nezměnilo absolutně nic, což jenom dokazuje životní teorii mého šéfa, že změna pro život prostě důležitá není a známé heslo tvrdící opak se jednoduše plete.

Bolest v lokti malinko ustupuje, s tím mám stále trochu problém, hybnost je však den ode dne lepší. Potřebuju asi 5 cenťáků abych ruku narovnala do původní polohy a 5 cenťáků abych se dotkla špičkami pstů ramene. Což pokládám mým zkušeným NE však profesionálním odhadem za obstojné. Doba léčby je zatím o dvě třetiny kratší než před 6 lety v ČR.

Včerejším místem k prozkoumání se stal Science World, do kterého jsme se chystali už pěkně dlouho, ale nějak jsme se k tomu nedostali. Každopádně, teď vím, že to byla chyba. I když - nebo vlastně proto? - že toto místo je určeno především pro děti :) Nabízí nespočet atrakcí, kde si každý může na vlastní kůži vyzkoušet jak fungují zákony fyziky nebo si prohlédnout zblízka zajmavé živočichy a vůbec jak to má všechno příroda promyšlené. Fotky budou časem na internetu, možná je i trochu okomentuju, jestli budu v dobrém rozmaru :)

Tak jde čas ve Vancouveru

Už pár dní si lámu hlavu o čem neobvyklém, zajmavém, neobyčejném bych vlastně mohla napsat... Moje rehabilitace vesměs probíhá ležmo, u TV nebo compu takže nic extra v rukávě nemám :) ale abych zase neřekla, že nic nedělám, tak se sem tam zajdu provětrat ven nebo promasírovat ztuhlé šlachy lokte do vířivky. Taky mě napadlo, že se porozhlédnu po nějakém tom lepším jobu, buhužel po stovce odeslaných e-mailů bez odpověďi uzavírám tuto snaživou kapitolu a její znovuotevření odkládám na neurčito. V pátek se pomalu vracím do práce, za což jsem nesmírně vděčná. Nikdy bych neřekla, že se budu tak moc těšit :) Vancouverské počasí trucuje a nechce se přidat k bratrům a sestrám ze světa, kteří řádí a zasypávají nejrůznější oblasti ledovou pokrývkou. Ve městě nepřetržitě prší a na horách vlastně trochu taky. Jenom ty nejvyšší pahorky, které můžu sledovat, když se počasí na 10 minut umoudří a ustupující mlha odkryje vrcholky zasypané sněhem, které mi však připadaj tak vysoko, že tam snad lidská noha ani nevkročila :) Nevím jak je na tom Whistler, ale Cypress (kam jezdíme na lyže) už zavřeli. Za měsíc začíná olympiáda, takže krom davového šílenství, které se tady pomalu rozbíhá, nevím jestli jim ta krásná U-rampa pro borce z celého světa, která byla hotová už v listopadu, neroztaje. Hodiny nezadržitelně odpočítávají poslední měsíc do zahájení XXI. olympijských her, stále více obyvatel se šatí do svršků s logem Canady, Vancouveru nebo her, nástupiště SkyTrainu zdobí nové reklamy (v centru má Coca Cola bezva reklamy fandících Kanaďanů v nadživotní velikosti :), na autobusech se můžete kromě destinace dočíst hesla jako Go Canada Go nebo Welcome to Canada a internetový obchod s lístky se rozjíždí na plné obrátky. Něco mi napovídá, že to možná bude trošku bláznivější únor, než obvykle :)

Kanadská nákupní horečka

Jelikož teď mám spoustu času na mrhání a potloukám se městem sem a tam, občas zabrousím i na zajmavější místa než centrum Vancouveru.

Mezi svátky jsme se byli s klukama podívat na jedno z mnoha jezer - Sasamat. Na kanadské poměry je to spíše jezírko, ale taky hezké :) v létě tady můžete lelkovat a zaplavat si :) Jezero v Burnuby (což je část Vancouveru) bylo ještě menší a navíc na mě působilo dost jako odpočinková terasa v továrně. Obklopeno bylo cestami a dálnicemi, ale pár hezkých míst se tam taky našlo. Největším úlovkem však byla veverka :) Fotky najdete na picase jako vždycky.

A jak se tak zdá mým dnešním nejlepším úlovkem jsou rukavice. U příležitosti olympijských her se rozpoutalo obchodní šílenství, kterému těžko odolat. Nejrůznější oblečení a předměty s logem Vancouveru, Olympijských her, Whistleru apod. můžete najít na oficiálních internetových stránkách, ale taky v oficiálním olympijském obchodě v centru Vancouveru. Nejprodávanějším, neznámějším a nejvyhledávanějším artiklem jsou vymazlené (omlouvám se všem, ale já prostě to slovo musela použít :D) červené pletené rukavice zateplené flisem. Myslím, že jsem nedávno v Metru četla, že se jich prodalo už 2 miliony. Prostě šly na dračku, což je taky důvodem, proč jsem je tak dlouho nemohla sehnat. A to už mám na ně zálusk pěkně dlouho.

Každopádně dnes při cestě do knihovny, kdy jsem míjela obrovské billboardy s kanadskými závodníky v nadživotní velikosti, které pokrývají celou budouvu již zmíněného olympijského obchodu, něco v koutku duše mi říkalo, že bych se měla jít podívat, co mají nového (pravdou teda je, že patrně v tom žádné nadpřirozeno nebude a spíše se jedná o klasickou reálnou neuvěřitelně přitahující sílu reklamy, které odolá jen silný jedinec, a všichni ví, že já jím nejsem :). Když jsem však vešla dovnitř a spatřila neuvěřitelnou pranici v jednom koutě, samozřejmě jsem se musela připlížit blíž a ukojit potřebu zvědavosti. Za vše mohl regál s červenými rukavicemi, který zrovna naplňovali nově dovezeným zbožím. Vypukla tak mírná rvačka, kdy chtěl každý ze zákazníků tento suvenýr a ne jeden, šest či sedm párů byl podle mých výpočtů průměr. Neváhala jsem proto, vběhla mezi hlouček francouzů a jedny ukořistila. S blaženým úsměvem jsem došla k pokladnám kde se mě v zápětí zhostil trochu nepříjemný pocit. Co na tom, že si musím vystát pěknou řadu, ale čekat s jedním párem v ruce, když všichni ostatní kolem mě jich měli tolik, že jim co chvíli nějaký pár upadával na zem, byl vrchol trapnosti! :)

***2010***

Tak nám zase ten pán Čas dal pěkně najevo, že není mocnějšího vládce na tomhle světe a bez vteřinky navíc nechal přehoupnout rok 2009, který je už dávno minulostí do roku 2010, jenž netrpělivě klepal na dveře nesoucí velkou bibli nepopsaných stránek naší budoucnosti. Doufám, že jste žaludky pořádně přecpali chutnými jednohubkami a chlebíčky, kvalitními drinky (ať už alko nebo ne) a že jste do toho nového roku vkročili šťastně s úsměvem na tváři obklopeni přáteli, pže jak na nový rok tak po celý rok přeciš.

My jsme dali silvestrovskou partii Osadníků z Katanu a Pantomimy a na půlnoc odfrčeli SkyTrainem do centra všeho dění na Granville (což je něco jako Václavák, ale 3x delší). Jen co jsme vyskočili ven odbyla půlnoc a my měli tu čest potkat desítky národností vyřvávajících Happy New Year!

V brzkých ranních hodinách jsme zatrsali v docela stylovém pubu a nakonec se prošli pěkně dlouhou štreku domů (v nevědomí, že u příležitosti novoročních oslav prodloužili časy odjezdů SkyTrainu).

Takže sice opožděně, ale přece: Žádnou finanční krizi ve vaší peněžence, žádnou chřipku, která pípá, žádné utáhnutí kohoutků přinášejících důležité suroviny, žádné plastiky žertující na náš účet, budoucnost jistější než naše vláda, žádná vajíčka na tváři, spoustu titulů před i za jménem a hlavně štěstí v roce 2010!

DISlokace lokte

Současná týdenní odmlka na mém blogu výjmečně nebyla způsobena mou lenivostí či nedostačujícím signálem wifi, ale neočekávaným zraněním, které jsem si způsobila v pondělí.

Za vše může pád na snb (který byl podle mě dost krkolomný, ale Radža mě přesvědčoval o tom, že to bylo v pohodě), kterým jsem si vykloubila loket na levé ruce. Vypadá to, že nevědomky hraju celoživotní hru "Kdo si nejvícekrát vykloubí loket" ba dokonce se ji snažím i vyhrát!!!

Jako zkušená jsem už při pádu věděla, že kost si opět odskočila kamsi na výlet, takže jsem si profesionálně přitáhla končetinu k sobě, to bylo však to jediné čím jsem si pomohla. Následovalo trýznivé čekání na horskou první pomoc a zdravení desítek příjíždějících z okolí ptajících se "What happend?" nebo "Is she OK?" nebo taky "Did you call ambulance?". Chlapíci z horské služby dorazili do 10 minut, takže zvědavců ubylo, až na jednu skvělou paní, která se mnou byla celou dobu a pomáhala mi, tam kde moje znalosti angličtiny končily, vysvětlit dost šikovným chlapíkům s křížem na skvěle vypadajících bundách z softshellu co se přihodilo. Transport na saních byl bolestivým zážitkem, mnohem více hořkou vzpomínkou však je nekonečné čekání na sanitku, jejíž výjezd půjde z mojí kapsy, jelikož moje pojistka nepokrývá úrazy při sportu.

Mapa zobrazující přesné místo pádu

Jediným pozitivem tedy shledávám péči doktorů a sestřiček v nemocnici, kteří byli úžasní. Navíc nemocnice vypadala opravdu jako ve filmech a seriálech, skoro jsem očekávala příchod dr. House. Poprvé v životě jsem dostala morfium a taky poprvé v životě u mě stáli 3 doktoři. Kost mi vraceli na místo narozdíl od čechů pod narkózou, takže poslední co si pamatuji, je příchod anestezioložky (kurňa to je slovo, jestli jsem udělala chybu tak to prosím přehlédněte :) a dohodu 2 doktorů, jakým způsobem budou můj loket spravovat (což mě upřímně vyděsilo, takže za narkózu jsem byla neskutečně vděčná).

Takže mám zase jeden velký zážitek k uložení do šuplíku, jeden tučný šek k zaplacení a dvě trička a mikinu rozstříhanou v rukávě. Doufám, že ruku budu moci plně využívat co nejdřív, abych tady měla co papkat a kde složit hlavu k spánku.

Velké díky posílám Radžovi, který se o mě postaral a díky svému humoru tak ulehčil mojí situaci!

("joooooo to nevyhazuj, ten ustříhnutej rukáv z mikiny je dobrej materiál jako útěřka do kuchyně")